Růže tajemná.

Znám já růži vonnou

nevadnoucí vnady,

její krásou tonou

v slastech rajské sady.

S nebe byla dána

růže zemi kleté,

zpět pak v nebe slána

nebes krásou kvete.

Nachu rudá žáha

lupen její šatí,

nebes rosná vláha

lemy skvostně zlatí.

Než i trnů hroty

listí její skrývá,

často osten zloty

v kalich se jí vrývá.

Růže plna tajů

Matka Páně jesti,

zdobu rajských krajů

Pán Bůh sám si pěstí.

Ctností sterých krásy

v zlatoháv jí pojí,

rosou věčné spásy

trní rány hojí. –

Přijmiž od svých dítek,

Matko, slávověnce,

spojily jsme kvítek

trojí na růžence.

Jeden radosť září,

druhý bolem zmírá,

s vítěznou pak tváří

třetí k Tobě zírá.

Radosť, žalů zdroje

v oběť Tobě dány –

přiveď dítky svoje

v nebes věčné brány!