Růže.

Vypučelo poupě outlé,

dítko mocné máti země:

růže bílá vypučela

na odiv celému tvorstvu.

Krásné slunko zrakem žhoucím

shlíželo na plod ten Flořin,

bledá luna s tichou touhou

snila o budoucí lásce.

Vzešel máj, a poupě slouplo

dětinnosti těsnou roušku,

v plný květ se porozvilo

ku podivu tvorstvu všemu.

Tři žádali jeho lásky:

Jasné slunce, luna bledá,

a máť země, vlasť to jeho.

Rozmýšlel se kvítek jarní.

Zatím nápadníci všickni

rozepnuli svoje sítě,

aby kvítka kořisť drahou

ulovili ve svou náruč.

Mocná královna nebeská

láskyplné svoje hledy

ssýlala naň se své výše,

zahřívajíc oudy jeho.

Z rána, jak jen jitřenka jí

bránu růžnou otevřela,

první její paprsleček

k tomu místu zapolétl,

kde v zátiší kvítek ladný

blahé dosníval sny svoje;

lehkým polibkem své záře

zbudila je ze dřímoty.

A když zemdlena již poutí

k odpočinku pospíchala,

poslední polibek ještě

poslala mu na „dobrou noc.“

Zmizela ve šeru noci –

aj tu žárlivá vyploula

na nebeskou klenbu luna,

aby také ona svoji

lásky službu nastoupila.

Žalným klokotem slavíka

jevila mu trapnou touhu;

čilým potůčku hrkotem

ukolébala je v spánek,

jarní noci teplým rouchem

outlý kvítek zahalila,

sama okem ostražitým

nad usnulou bděla kráskou.

Když pouť již svou dokonala,

bolestně ku kvítku vzhlédá,

jasné slzy s dumných očí,

jasné jako perly kanou –

posledně je poceluje – –

a již klesá za lem nebes.

Každá z těch dvou mocných sokyň

jenom krátký čas vždy živí

láskou svojí lásku svoji;

ale třetí vytrvává

stále, ve dne jako v noci:

z jejího vyrostla lůna,

její péč ji vypěstila,

její láskou dosud žije.

Drahá země máť jest její,

drahá země vlasť jest její,

drahá země hrobka její.

Proto také láska růže

jenom k matce milé plane,

jenom jí to útlé srdce

v souzvuku milosti bije.

Proto až ji času kosa

nemilostně ve hrob sklátí,

nepřijme ji slunce jasné

ani luny okres bledý,

země však laskavá náruč.

Matkou že nám vlasť je drahá,

ne ciziny zář sluneční,

proto všecka naše láska

k vlasti drahé jenom plane,

proto všecky naše činy

jen ku její čeltež slávě.

Proto až nám kosa smrti

odejme dech láskou žhoucí –

přijmi jeho křehkou schránku

ve své lůno, vlasti drahá!