Růže.

Milovala jsem vždy

květy rudých růží,

jejich žhavou vůni,

která duši chvátí

těžkým opojením,

rozbouřeným dechem

mladá ňadra úží,

v okamžiku štěstí,

krví daň když platí

léta chvějný zážeh. –

Rudých růží květy

provází nás stále,

druhu duše mojí,

celým naším žitím

snad až ku hrobu;

kvésti budou jistě

cestou neustále,

nechť půjdeme trním,

nechť půjdeme kvítím

vždycky pospolu.

Prvně nasely nám

v cestu růže rudé,

oddání a vášně,

lístky lásky žhavé

v prvním objetí;

bohatý dar daly

duši naší chudé,

naší lásky štěstí,

ptáče třepotavé

s písní čarovnou.

Potom vůně růží

poupě dala matce; –

růže v sadech kvetly,

když se zjevil světu

zázrak naší lásky.

Co nám ve chvíli té

našeptala sladce

opojivá vůně

krvavých těch květů,

k oknu jež se pnuly!

Také květy krve

potkáváme v žití,

květy těžkých strázní,

starostí a hoře,

hlubokého smutku;

ale vším tím temnem

lístky krve svítí;

a byť propast byla

hluboká jak moře,

růže překlenou ji.

Druhu duše mojí,

nechť mé růže žhavé

stelou v naši cestu

třebas jenom trní,

nebo kapky krve; –

což na tom, můj drahý,

štěstí naše smavé

hřát nás bude přece,

blahem hruď nám zvlní

vždycky naše láska.