Růže.

Co krásy v letní noci vnadné

jak divem do snů června spadne –

to s prvním pak vždy bleskem jitra

se v růže všecko promění!

A proto růže jste tak jemny,

a proto vždycky květ vás temný

jak z dívčího by vzat byl nitra

se krve žárem rumění...

Ó spanilé vy květy rudé –

jak plesá nám vždy srdce chudé,

když jevíváte se už ranně

na hrudi mladé našich děv!

Nám vzpomínkou jak v jara vlání

to první sladké milování

se vrací s ním zas do snů maně

a na rty slétá smích a zpěv!

Jste krásny tak, že každý z lidí,

když čarovný váš purpur vidí,

jak temně rdí se v ženy vlase –

v mžik touhou po něm zahoří!

Jdeť láska s vámi ruku v ruce,

a mnohá mladá prsa v muce,

že vínem vaším opila se –

pak do smrti se umoří...

A přec, ó června děti rudé –

co ze vší té vám krásy zbude,

až ve hrob jednou hrdý kalich

vám jeseň sehne truchlící?

Jak z lásky nám jen žel a touha –

tak zbude z ní jen zkazka pouhá,

jen chomáč lístku opadalých,

a trochu vůně v truhlici!...