Růže.

Dech růží cítím, neznámého ráje oddech,

dech cítím růží na tvých nohách vzplálých;

mě lítosti mráz zatracence prodech:

tam svěžest nalévá svou vůni v kalich;

kde jste mé květy!

Ó bílé růže, jež tu vidím růsti

na mramorové noze čisté Panny;

ach, v jakém srdci kořeny vám ústí,

že žhavý pel tká na lupenů strany,

jímž bílé pláte!

Dech cítím váš a při tom na lilije

hned myslím, jež v mém nitru dávno svadly!

sníh jejích v hloubi povadnul a hnije

na břehu moře mrtvého, kam padly,

ty schnoucí listy!

Ta vůně tlející v mé snění vydechuje

jak mlha, jež zář slunce clání žhavou;

vše bledne, mizí, v dálku ustupuje,

den usmívavý proletí jen hlavou,

jen v upomínce!

Tou mlhou jen tvé růže jasně hoří,

jak maják do zastřených oceanů;

svit hromnic v oči, jež se v důlky boří

a obrací se vnitř na věčna stranu;

jen bílé růže!

Je křečovitě líbám, vůni ssaji,

pel jejich vdechuji v hruď rozvrácenou;

tak pevně ruce mé je objímají,

jak vyhnanci zem tisknou navrácenou,

když na pomezí umírají.