RŮŽE.

Na klíně uschlou růži tvou, se dívám v širou dál.

Je večer vonný,

nad krajem večer tiše vlá a západ nachem vzplál.

A vůně bílých růží kol se nese nad záhony

a voní vřes

jak tehdá – víš, ve krásnější a sladké chvíle ony.

V ten večer jeden, jediný, v ten svatý, velký ples.

Ó Marie má,

kam se ty chvíle poděly, kde je ten večer dnes!

Že jako jiný zahynul – a příroda je němá,

když volám kol,

ozvěna po mně pláče jen a odpovědi nemá.

Kol táhne podzim mrazivý, tajemný, snivý bol

a všude zima –

A náhle strom se zachvěje i klas i mech i stvol.

A slunce v posled vyleje na vše své zlato rudé.

Kraj celý vzplál – –

to všecko v pláči chvěje se, jak v dlouhé zimě bude...

Na klíně uschlou růži tvou, se dívám v širou dál.