Růženec.

„Zítra hod jest Matky Boží,

pospíchejte dítky přec!

Každé z vás ať kvítko vloží

Matce Páně na věnec!“

Mladá očka září blaze,

dítky pádí v zahradu,

by květ skvěl se na obraze

babiččinu na radu.

Za vnoučaty vlhkým okem

zírá chorá stařena,

zpomíná, jak rychlým tokem

zašla léta blažená.

„Dřív jsem laňkou spěchávala

v zahrady a šumný les,

druhdy zpěvným ptáčkem slala

zbožné písně do nebes.

Zítra hod tvůj, Matko Boží –

jaká já ti kvítka dám?

Choroba mne poutá k loži,

kterak dojdu v Boží chrám?

Shlédni na mne, Matko svatá,

ty jsi chorých posila,

viz, jak duše bolem jatá

oko slzou zrosila!“

A jak zírá v obraz Panny,

slyší tajný libohlas:

„Dej mi věnec z proseb tkaný,

putuj v sídlo věčných krás!“

Chorá rukou vetchou pojí

prosbu k prosbě u věnec;

k Té, jež všecky rány hojí,

šepcí ústa – růženec.

A než slední připojila

k zrnku zrno klokočí,

záře blažená se lila

stařeně zpod obočí. –

Zítra hod jest Matky Boží,

pospíchejte dítky přec –

babička již v nebi dává

Matce Boží růženec!