Růženec

Můj růženeček perleťový,

hra prstů mých i srdce mého,

ach, nikdo nikdy nevypoví

v mých bolů hořkostech slast jeho.

Jak slzy, od nichž srdce jihlo,

níž klouzala ta zrna drobná

mi s prstů v hoři, jež mne stihlo,

jež dralo jako ruka zlobná.

Jak hvězdy svítila mi v temně,

když život mrak mi těžký cláněl,

dech těchy plný vanul ve mně

a odlesk nebe do mne skláněl.

Jak rosa balzámu se nesla

v mé rány, jimiž nitro choří,

a duše pod břemenem kleslá

zas novou silou lásky hoří.

A dál se bére divem vzňatá,

ten v ruce talisman jak zbroji,

jež vítězná je a je svatá

a každou touhu srdce zkojí – –

Až opouštěti budu zemi

a tělo mé se v rakev shroutí,

jej kolem rukou otočte mi,

bych jist byl na poslední pouti.

S ním přejdu strašnou Lethe řeku

a oheň soudu netknut minu,

bych do ráje všel sladkých vděků,

kde v slávě Boha odpočinu.