Růženec.

Převor, který v duchu Kristově

každému, což jeho, dával věrně,

králi platit uložené berně

do města se vydal hotově.

Bratr mladistvý jej provázel,

a že jako kněží neznal žalmů,

převor zajímavě vykládal mu,

jak by na růženci říkat měl:

„Zbožně do sladkého zdrávasu

Krista Pána tajemství kdo vloží,

ten dá rozmilitké Matce Boží

nejvonnější růži v okrasu.“

Tak a jinak, čím dál pěkněji

hovorem jej o růženci bavil,

jímžto den co den sám blahoslavil

Pannu Marii, svou naději.

Za výkladu lesa dospěli;

převor touhou po samotě plaje

žádal, aby lesa u pokraje

vyčkával ho bratr zemdlelý.

Jako stín se ztratil v lesní tmaň;

do chládku tam kleknuv u paloučku,

růženec bral z pasu polehoučku

nevěda, že smrt se chystá naň.

Pásli po něm v lupenatém kři

v liduprázdném, neschůdném tom lese,

tušíce, že zlato v měšci nese,

bohopustí lotrasové tři.

Nedočkavě po něm hleděli

jako kruté, krvelačné šelmy,

až tu zřetel jejich zajal velmi

luzný zjev jak s nebe přispělý.

Nikdy neviděli krásky té,

která k převoru se přikláněla,

jarovnadným ruměncem se rděla,

leskem čelo majíc oblité.

A ta paní krásná na divy

na rty jeho, když se jako včely

nad růžencem jemně rozzvučely,

měla pozor nejvýš bedlivý.

Pokaždé mu s něhou důvěrnou,

jak mu zdrávas chvějných se rtů splynul

a on zrnko nové v prsty všinul,

vyňala z úst růži nádhernou.

Sličně růži s růží splétala,

a když ustal převor od zdrávasů,

skvostný věnec do vlnitých vlasů

rukou bělostnou si vetkala.

Ještě s neskonalou vděčností

na ctitele svého pohleděla

a pak velkou slávou rozeskvělá

ztratila se v modré výsosti.

Vyrazili nyní z křoviny

na převora lotři nevázaní:

„S jakou pak jsi milokrásnou paní

shledání měl, mnichu zločinný?

Lásky kouzlem všecka zmladilá

výlevům tvé touhy naslouchala,

svěží růže ode rtů ti brala

a z nich sobě věnec uvila.

Třeba naše srdce otvrdlo,

jestliže té krásky jméno zvíme,

tvého života dnes ušetříme;

nezvíme-li, přijdeš o hrdlo.“

Zděšením hlas převorův se chvěl:

„Já zde růženec jen odříkával,

na modlitby smysl pozor dával,

paní půvabné jsem neviděl.

Není-li to šalba výslovná,

že jste paní milovděkou zřeli,

pak zjev onen tajemný a skvělý

byla sama nebes královna.“

Jak by je byl srazil Boží blesk,

lotrové tu s myslí zjinačenou

ocitli se třesných na kolenou,

v plachém hledu zmatenost a tesk.

Zaúpěl jich vůdce obměklý:

„Pán nám kyne svojí matky zjevem,

abychom, než navštíví nás hněvem,

zavčas k pokání se utekli.

Na ten tklivý lásky Boží vzkaz

tobě, otče, vyznajíce viny

oddáme se v život blahočinný;

zpověď naši slyš a rozhřeš nás!“

Vyslechl kněz lotrů vyznání,

rozhřešil a laskavými slovy

uvedl je v lepší život nový,

k němuž byli nebem voláni.

Radostně se od nich odloučiv

za průvodčím ubíral se z lesa,

růženec co chvíle ke rtům nesa

pro tak mnohý jeho moci div.