Růženka.

„Smilujte, pro Boha jediného!

Smilujte se s chorým otcem mým,

Smilujte nad šedinami jeho,

Sama, co vám dlužen, zaplatím;

Dnem i nocí budu pracovati,

Jen mi hleďte malou lhůtu dáti!“

Růženka tak zprávce prosila,

U nohou mu slzy cedila.

„Hle, jak pěkně pokora ti sluší!

Dí k ní vilný lichvář s ousměchem,

Když já – pociť, jak mé bylo duši, –

Darmo se tvé kráse kořil jsem;

Ale vše chci tobě odpustiti,

Chcešli lásce mé po vůli býti;

Jestli ale ne – nuž tedy věz –

Posléz spal tvůj otec v chyši dnes.“

„Jestli, otče! jinak přáno není,

(Děva lkala) bych ti pomohla,

Než skrz strašné panny zneuctění –

Bůh ti přispěj – dcera nemohla!“

S pozůstatkem síly své se zvedla,

Opovržně na chlipníka hlédla,

A ku chatrči krok její spěl,

Nemocný kde otec umdlen sněl.

Lidé neměli s ním outrpnosti,

Ji s ním spaní, klid mu daje, má:

Konejší ho v svaté pokojnosti,

Když se zatím o čest dcery hrá;

Ona k nebesům své ruce pnula,

Aby jimi k smilování hnula;

Slzí proud bolesti ulevil –

V tom se její otec probudil.

Jak při lesklém slunce vyřítění

Pošmourný se rozepláší mrak:

Při otcovu milostivém zření

Dceřina tvář zjasnila se tak;

Kvapem dusí těsné povzdechnutí,

Ustka bledá k usmívání nutí,

Když ji otec vroucně obejme,

Tvář jí hladě, tak se mluvit jme:

„Bylas dceruško u věřitele?

Byl on tvojí prosbou obměkčen?

Nu? Ty mlčíš? – Mluv jen, milá, směle!

Já na nejhorší jsem připraven.“

„K čemu nadějibych marnou lhala?!

Růženka ve hořkém želu štkala;

Ještě dnes musíme ze domu –

Lečbych splnila výmínku mu.“

„Všecko, všecko! – zní hlas kmeta mdlého –

Jen když ještě déle počká dluh,

Zapravit že budem moci jeho,

Dá nám nové síly jistě Bůh;

Teď jest aspoň na čas spomoženo –

Nevíš ani, dobrá ty Růženo!

Jakby z tohoto mně stavení

Lítostivé bylo loučení!

Zde v té chaloupce se slunce zlaté

Ponejprv se na mne zasmálo;

V té chaloupce srdce city svaté

Lásky nejšťastnější seznalo;

Zde mi máti tvá dny osladila;

Zde mne tebou otcem učinila;

Vydechla zde čistou duši svou;

Zde tys byla mojí podporou.“

„Probůh! – dcera mu do řeči padla –

Probůh! Nekojte se plachým snem,

Naděje nám letorost již zvadla!“

„Zvadla!? – praví stařec s úžasem –

Aj, zlá Růženko! jak jsi mne lekla!

Že chce zprávce čekat, prvés řekla,

Výmínku když jednu vyplním;

Jakou, tedy mluv, ať osud vím!“

„Slyšte, jakou dluh chce čekat cenou,

A netraťte ducha přítomnost! –

Vece, tvář si krejíc uzarděnou –

Slyšte a se zhrozte – chce mou ctnost!“

Ohromený zvolá kmet: „Ne, dítě,

Bůh od také hany zachrání tě;

Nedopustí, aby stáří mé

Nepravostí bylo zprzněné.

Nuže, tedy z chaloupky mne neste,

Blahé minulosti svědkyně;

S Bohem zahrádko! Se louče dnes tě

S okem mokrým spatřím posledně.“

A již v očích se mu slzy stkvějí,

S těmi dceřiny se pomísejí;

Usta umlkly, jen temné ach –

Ohlas budí v chyše dutinách!

„O že mudrcovu nemám hlavu!

Bědovala něžná Růžena,

Prostředekbych najít byla v stavu,

Jehož hledám bolem sklíčená.

Ale předce ještě nechci zoufat,

Vždyť mám přátely, v ty budu doufat;

Přispějíť, když vše jim vyjevím.“

Vyvinouc se otci – spěchá k ním! –

Růženko! Jaks špatně v světě zběhlá!

Bohat kdo, má přátel přemnoho;

Chudoba na koho si ulehla –

Nepodrží ani jednoho.

A tak se jí také veskrz dělo:

Nejvíce se před ní uzavřelo;

Někteří ji politovali,

Jiní, hanba! ani neznali.

Horkých slzí tok jí kalil líce,

Lkajíc klesla umdlená na zem:

„Tedy žádná pomoc v světě více! –

Běda, že jen slabá dívka jsem!

Kéžbych silným jinochem se stala –

Ještě dnesbych se na vojnu dala,

Mzdubych dostala od vrchníka,

A s ní zaplatila vilníka.“

Jak když síň se osvěcuje bleskem,

Kterou prv tma černá objala:

Takto její mysl temnou steskem

Plamenná myšlénka projela;

„Díky! volá k nebi blankytnému,

Teď jest spomoženo otci mému!“

V moři čisté slasti plesala,

A do komnaty své spěchala.

Vlasy bělé, líbající paty,

Vlastní ruka musí ostříhat,

A pak hodlá bratra svého šaty –

An nedávno zemřel – na se brát;

V mužského tak rychle přetvořená

Kvapí k městu; celá unavená

V bráně bázlivým se hlasem ptá:

Vojenský kde vrchník ostává? –

Již se k jeho domu přibližuje –

Již se třesouc béře za dvéře –

Strachem její srdce poskakuje –

Leká se – dlí – již již odevře.

Nesměle blíž kráčí k vrchníkovi:

„Nechtělbyste, temnými dí slovy,

Nechtělbyste mne ku tému vzít?

Rádbych, pane! chtěl vojákem být.“

Oči sklopíc s kloboukem si hrala.

Vrchník vstana, kročí blíže k ní.

Ona zbledla, hned zas zčervenala –

Když on ostrým měřil okem ji;

Hlas již jemný mu byl podezřelý.

A jak užasl, když útvor celý

Ženský v jinochovi znamenal!

Příčinuby toho rád byl znal. –

„Vojákem ty mládenče chceš býti?

Vždyť pak jako děvče slabý jsi;

Kdybys v boji děla slyšel hřmíti,

Duše tvá se celá uděsí.“

Vrchník řka, od ní se odvracuje.

Růženka předc prosbu opětuje:

„Vždyť já, pane! ještě mladý jsem,

A silnější budu každým dnem.“

„Byťby ti to chtěl i prohlédnouti,

Vrchník dí, nemohu, hochu můj!

V pevnosti se nelze ani hnouti,

Setniny již mají počet svůj.“

V zoufalství mu ona k nohoum padá:

„Smilujte se! – úpěnlivě žádá –

Nechceteli pro mne samého,

Alespoň pro otce šedého.

Tedy ouzkost celou vyslechněte,

Zasloužíli politování.

Jistě že se nad mnou ustrnete! –

Lichvář otce z chyše vyhání,

Jestli že dluh jemu nezaplatí,

Dříve než se slunce za vrch ztratí;

Kdyby otec nebyl znemocněl,

Jižby peníze byl dávno měl.“

Lásku takou vidím vylákati

Slzu z oka bojovníkova;

„Nuž! jí praví, má se po tvém státi;

Zaplať každý dluh, co otec má.“

Tiskna jí do ruky spěšně zlato.

„Nyní nelze děkovat mi za to!

Ona dí, až otce potěším,

Pak se věrností vám zavděčím.“

Pryč je! – K domovu jest její spění;

Cesta se jí pořád delší zdá;

Nemůže se dočkat okamžení,

V němž peníze otec uhlídá.

K otci přijdouc, zlato v klín mu hází:

„Otče! volá, zde pomoc přichází!“

Než on zkaliv jasnou tvářnost svou,

Odmrštil od sebe dceru ctnou.

„Sebes i mne, mluví, zneuctila,

Varuj a s mých očí se hned kliď!

Ty jsi neřestí se zohavila –

Plít na tebe bude vešken lid.“

„Zadrž starče!“ – vrchník rychle praví,

An pozadu byv, před ně se staví –

„Dceř tak ctnosti plnou, jako tvá,

Nekojila matka nižádná.

Jen pro tě oblékla mužské šaty,

Vojákem pro tebe chtěla být;

A ty ji chceš za to kletbu dáti?

Zlato vem; o ni chci péči mít. –“

„Ne, o zlato otec nestojítě,

Volá kmet, vem je a nech mi dítě;

Kdo má takou dceru jako já –

Ten bohatstvím pravým oplývá.“