Růžinky stesk.

Stála růže na zahrádce,

Dýchala svých citů žal –

Větřík tajně jako zrádce

Vzdechy její jinam vál.

Neustále páchla vůně,

Růžinka si stýskala;

Ve přírody květném lůně

Se družkami plakala.

An tak stále touhou mřela,

Květstvo vše s ní cítilo –

Nebesa se láskou rděla,

Slunce jasněj svítilo.

Proč ta růže hořem plála?

Proč vše kvítí dojal cit? –

Děva má je zalívala...

Musíť po ní touhou mřít!