RŮZNÍ.

Jsou jedni, kteří žijí život celý

jen v samotě, v ní umříti se snaží.

V jich sady květ se lásky neosmělí,

pták štěstí v jich se krovy neodváží.

Ti nevědí, proč druhé srdce zmírá.

proč divě zmítá se a krví trýská,

jich ruka cizí slzu neutírá,

jich srdce cizím žalem nezastýská.

Jich život – poušť je bez zeleni palem,

bez potoka, jenž bouřně v před se řítí,

stín padá ni v času tichu stálém,

a běda! – vlastní hrůzy nepocítí.

Jsou jíní, kteří mnoho milovali.

jich srdce stále válčí s láskou žárnou,

jich kroky cizí mnohé květy spálí,

jich oběť každá klamnou je a marnou.

I nechápou, jak možno žíti v míru,

vždy s jásotem se vrhnou v zmaru proudy,

a ztrozkotavše v života se víru,

jen v smrti klidně složí divé údy.

Jich život – sad je bouří potřískaný,

kde květy v blátě pošlapány leží,

žár léta nítí stále je jich rány,

je blaží bolesť věčně nová, svěží.

Ty duše z různých látek spjaté v žití

v mžik rozkladu i v různá, moře ústí,

a nemohouce druha pochopiti

jej neuznají a mu neodpustí.