Růžové listí.

Nedávno jsem knihu maně

starých veršů otevřel,

z žlutých stránek v moje dlaně

chumáč žlutých listů sjel.

Listy růže – druhdy svěží,

sladké jako dívčí dech,

bůh ví, leta juž tu leží

v básníkových zlatých snech.

Teď jsou bez barvy ty listy,

jenom dávný hádám nach;

velké skvrny na nich místy,

slzí rmut jim purpur splách’.

Kdo je dal sem? – Mezi kvítím

poslední snad spí svůj sen?

zapomněl snad? zmoudřel žitím

a je bláh a spokojen?

Nevím; avšak v chvíli oné,

kdy sem tyto listy dal,

básníka sny prožil vonné,

milován byl, miloval!

A mé srdce náhle cítí

cos jak úctu k listům těm,

musím se země je vzíti,

skoro se jich tknouti rtem.

Velikou a krasší básní

plá mi knihy každý list,

dva kde jednou byli šťastni,

po letech teď počnu číst.