RŮŽOVÉ SVĚTLO.

Na papír chvějně se mi kmit’

růžové noční lampy svit.

Můj Bože! Dnes bdím sám a sám

a bledé světlo rozžehám.

Má lampo, jak to dlouho jest,

co’s viděla mé štěstí kvést!

Ó, lampo, ještě když kvet’ hloh,

v tvé záři spal můj smavý hoch.

A spali všichni – já jen bděl,

a čet’ i psal – a stráž jsem měl.

U hocha svého krásnou stráž!

A, lampo, ty, co růží máš –

sypala’s všecky – snivá zář –

dítěti mému na polštář – –

Můj Bože! Dnes bdím sám a sám,

a noční lampu rozžehám.

Světýlko z růží! Ve svých snech

jaký to slyším tichý dech?

V kočárku – tam je v šeru tich’ –

jakoby někdo ze sna dých’.

A v růžích, růžích všecko jest –

snad štěstí mé chce znovu kvést?!

Z růžových tváří dítěte,

z nehtíčků snad mi pokvete!

– – Nic – to jen v šeru růžovém

cos’ pohnulo se v srdci mém:

zas pláč té touhy po tom tam,

co do hrobu smrt vzala nám,

po tobě, hochu růžový – –

Spíš daleko – – Proč lampa bdí?

Po tobě touhou hoří mdle,

zdi v světlo halí unylé,

a v šerém jeho dotknutí

cítit jen růží vadnutí. – –