Růžový keř.

Tu starou loutnu troubadoura,

až země bude jeden jas

a v nebi vzplane perel šňůra,

já se stěny chci vzíti zas.

Jak růžový keř u fontánu,

v němž slavík šedý klokotá,

kéž tisícerým květem vzplanu,

ó Paní mého života.

A jako v květy z temných mraků

hvězd vodopády padají,

ať vzplane záře vašich zraků

v mých toužných písních potají.

A v svatem slunci vašich lící,

jež věčně bude zářit v svět,

mých písní růže pukající

ať v nesmrtelný puknou květ!

Keř růžový z mých ňader vzroste,

až chladná Smrt mne pochová:

ó Madonno, vy boha proste,

ať nestlím v stínech hřbitova.

Ať nad hrobem mé rakve chudé

zas nové jaro vykvete:

mé srdce věčně vonět bude,

vy věkům zářit budete!