RŮŽOVÝ KEŘ (I.)

Myslíte, že rytíř Bobeš velký hříšník byl?

Možná. Asi. Bezpochyby. Sám bych souhlasil.

Bolestné však krásy bývá

někdy život hříšného.

A jak láska Boží živá

hledá, vábí bědného,

jak ho volá z bludných cest

hlasem, jenž mu známý jest,

o tom vypravuje vlídně naše zvěst.

Rytíř Bobeš, duše štvaná,

osamělá k pozoufání,

lámal kopí pro čest Pána,

pro čest mnohých sličných paní –

ale z těch mu nikdy žádná

nedala svá ústka vnadná.

Ta? – Ah, ta již měla svého

troubadoura dotěrného.

Ta? – Má ještě náhodou

srdce svěží jahodou,

ale – než se Bobeš stočí,

jiný již ji vezme s očí

a se smutnou písní, žel,

Bobeš odcházel.

Také Bobeš písně umí!

Ovšem, jenom tichý bas –

a že v něm i srdce šumí,

kdo dbá toho, prosím vás?

Chcete-li však sluchu přáti,

možno nějakou sem vtkáti

z těch, co jimi pučela

touha, marná docela:

„Jediný květ hodit na mou hlavu, věru,

tak zle byste o to dělat neměla!

Vždyť jich přece máte – v májovém jak šeru

opojných svých květů střemcha přeskvělá!

Vždyť jich přece máte! Tisíc se jich tísní,

poupata i květy dávno rozvité –

Střemcho, včel mé duše kadeřavá písni,

zda to možno jest, že o nich nevíte?

Vždyť jich přece máte! Tisíce jich puká,

raší, kypí, voní každým novým dnem –

jak jen lze vám, střemcho, kukačka kdy kuká,

lakotit tak každým bílým lupenem?

Vždyť jich přece máte! Střemcho sladkodechá,

obsypaná vonnou svojí nádherou!

Budete jak strom, jenž skoupě si je nechá,

až je cizí větry bouřně poberou?“

Ano, lakotit! Ach ano, nechávat je sobě!

Vidět, že pan Bobeš na věky byl bloud! –

Ostatně, že přec i v pozdní doufal době,

možno vám i z jiné písně vyslechnout:

„Holý kopec slunný,

řady zkvetlých třešní –

Nebuď, starý hochu,

nebuď přec tak dnešní.

Nejsou pro tě květy,

jak jen myslet můžeš?

Tamhle na kytičku

jalovec si uřež!

Nebudou se na tě

nikdy višně smáti –

spíše se ten potok

k pramenům svým vrátí!

lnu, milý Bože!

Nemožné to není.

Slunkem Tvým se voda

vrací ke prameni!“

Vrací, ba že vrací! Ale cestou dlouhou,

až přes samé nebe. – Ale napřed kalnou

musí projít drahou, až do okeanu –

Napřed ještě mnohou srdce pozná ránu,

napřed v beznaděje poušť se ztratí žalnou.

Tak i Bobeš. Bude hýřit, hrát a píti,

v turnajích se bude bez příčiny bíti,

bude hlučně honit, tiše brousit lesy –

ale v řevu, v ryku, v lesním tichu kdesi

přepadne ho stará touha nenadále,

a on, jako prve, bude vzdychat dále:

„Ó lesy, drahé lesy mé,

bol rosou na vás padá!

Zde bylo to, co řekla mi,

že smutných nemá ráda. –

A já jsem jak ten javor tam,

vždy smutný, osamělý – – –

Však i ten javor, Bože můj,

v své chvíli zaševelí.

A já bych, jako javor ten,

též zaševelit uměl –

pak, zhynout třeba sekerou,

já padaje bych šuměl. –

Však strom, jenž místo dryady

měl červa, kterým zvadl,

ten nešumí, ten straší jen,

jsa mrtev dřív než padl –“