RŮŽOVÝ KEŘ (II.)

Ano, mrtev, Bobši milý,

zdá se ti jen asi! –

Živé srdce ve své chvíli

přec se zase hlásí,

přece žádá ze všech sil

také svého štěstí díl –

a že Bobši nikdy žádná

a tak dál (– ta ústka vnadná –)

to je to, co Bobše zlobí!

Nu co platno – „Hola, hou!

Kde jsi, kluku, s kobylou?“

Nu co platno – zas se jede

někam, kde se mečem robí,

někam, kde se na štít bije,

do Flander, do Normandie,

kopyto zas zmítá pískem –

Zas se jede, cvalem, tryskem,

přes řeky a bor se jede,

přes hory – přes žití šedé –

Město. Slavné, krásné, živé,

město, jež má chrámy sivé,

holoubky má na zvonicích,

holubičky v hostěnicích,

sivé, bílé, snědé, hnědé –

(vidět to i v zakuklení!)

Brachu, to i světce svede –

a pan Bobeš světcem není!

V životě už je to tak!

„Vašku,“ – Bobeš klopí zrak –

„Vašku, vezmi zlata sáček,

rád bych jednou věděl – víš –

co to vrká taký ptáček – –

Kluku, nehleď, ke všem všady!

Táhni! Co pak neslyšíš!?

Nešetř! Ať jste brzo tady.“

Tedy Vašek mruče šel. –

A pak Bobeš ve komnatce,

bolně zasnil se i sladce,

zápolil a přemýšlel:

Ó lásko, strasti všemocná,

zlá touho má a nemocná!

Jsi ztraceného ráje sen,

jenž srdce ssát mi chodí?

Jsi budoucí mé spásy den,

jenž kdesi se mi rodí?

Jsi povznesením k výsostem,

jímž výšky nebes zvoní?

Jsi poduškou, již dává zem,

když hlava v pád se kloní?

Ó lásko, strasti nezměrná,

mdlá touho má a nevěrná!

Jsou oči muže smutné tím, co světem zřely,

a smutnější jsou tím, co nikdy neviděly.

Je v srdci bolno od toho, čím žilo,

a ještě bolněj touhou, již nic nesplnilo. –

Ó živote, já volám tebe,

ač vím, že volám bol!

Ale pod lis, kam dávám sebe,

pod tíži slastných kol,

o živote, přec stiskni víc,

ať jednou již se zjeví,

co vroucího je ve mně,

zda krůpěj rubínu či nic

zrodila země

v mém srdci, které neví,

v mém srdci, které nezná

než vítězství tak nevítězná.

Ó živote, tys přece klad,

tvým nemůže být smyslem marné jenom chtění,

tvou nemůže být vůlí, aby jaká síla

se bojem k smrti unavila

tak sama sebou –

ó živote, můj hlad,

po tobě hlad, to věčné utrpení,

jej ukoj přec již něčím, co by bylo tebou,

co není pouhým, prázdným, ničivým již snem –

ó živote, vždyť z blahoslavenství tvých není

být – chudý životem! – –

Ale ovšem, život! – Jeho jméno Eva! –

Jak se hořkou může státi rajská réva! –

Ano, ženy, ženy,

do nebe mnou ctěny!

To jen ženy, čarodějky,

mládnou krví cizí –

Na mně ovšem mnoho není,

ale mé a ryzí!

To jen ženy, čarodějky,

z cizích srdcí ssají –

Platím srdcem svým a bludné

sny je vyždímají!

Chudý jen a jednotvárný

život nedal mnoho –

Hola, Bobši! Almužny jsi

nevzal od nikoho! – –

Nu co dělat! – Sýkorenky!

Srdce jim až k nohám střít

a nic, pranic nechytit,

pranic, ani vlásek tenký –

inu čerta! – Ať mé zlato

pomůže – a na té jedné

pomstím ženské srdce ledné!

Nač se pořád mořit v taji?

(Ticho, ty tam, v srdci kdes!)

Čím si jiní pomáhají,

zdali je to, moudře vzato,

víc, než poctivé mé zlato?

Ticho! Dost! Což jsem já pes?

Ale ovšem, Bože milý,

zda to jsou mé vroucí sny?

Kam se to až ponížily,

v jaký jícen bezedný

hrdost svou jsem bědně hodil –

Nu, toť má věc! – A je práva!

Byla to snad větší sláva,

když tě blouda za nos vodil

mnohý prstík šalebný?

Sny? Ach jsme my, muži, bloudi!

Ženy, zdá se, jinak soudí,

a jak ony koho cení,

no, to, Bobši, víš!

Možná o nic horší není

oněch, pro něž ty ses trápil,

ta co přijde. Uvidíš. –

Myslím, Bobši, by ses napil –

(Ticho, ty tam, v srdci kdes!

Což pak jenom já jsem pes?)

Jaká bude? – Inu, hlehle!

Mladá přec a krásná snad!

Ještě by sis, Bobši, v téhle

věci nechtěl vybírat?

Co Bůh dá. – Ba ne, to není

Boží lásky nadělení –

jablíčko to dává had!

Ostatně to není pěkné,

toho tady vzpomínat,

jenž na soudném stolci sedí –

A co starý opat řekne,

k němuž chodím ke zpovědi?! –

Nu, zapíši mnichům ves –

K čertu, což jsem pes?