RŮŽOVÝ KEŘ (III.)

Trnitá tak, ubohá,

klíčí láska v srdce taji.

Koho trny pobodají,

kdo si růží natrhá?

Tu se dvéře otvírají

a na prahu v přítmí stane

štíhlé děvče ulekané.

„Budiž vítána mi, paní – –

Vašku, dolů k šenkýři! –“

Hlavou mlha zavíří.

„Paní. –“ – „Pane, slitování!“

„Co je s tebou, děvče milé?

Počkej, světla máme dost – –

nemusíš se u mne báti –“

Vidí luznou nevinnost

v úzkosti před sebou státi,

vidí planout líce bílé,

vidí prosit oči černé,

vidí mladou hruď se dmouti

utajeným vzlykotem –

„Ale dítě, co pak je ti? –

Jak pak ty jsi přišla sem?

Počkej! Slyš mé slovo věrné:

Proti vůli tvé se tobě

nestane nic v této kobě,

leda, že nám k řeči vlídné

Vašek pohár nalije –

(Kde jsi, kluku? Hola, hou.

Pohni tam tou hospodou! –)

Můžeš býti mysli klidné –

Jak tě zovou?“ „Marie.“

„Mařenko, můj kvítku sněžný,

tedy mluv mi aspoň, mluv!

Čekám, že tvůj hlásek něžný

bude jako štěbot žluv –

aspoň ten bych slyšel rád.

Mohla bys mi povídat,

jak jsi tedy přišla sem,

když máš takou hrůzu ze mne –

Vidím osudy v tom temné,

chci ti býti ochráncem.“

„Ach, ó temné, pane milý!

Hle, teď ve tvé moci jsem,

tak to smluvil, vím, v té chvíli

zbrojnoš tvůj s mým otčímem.

Ach, já bědná jsem se stala

nevolnicí tvou v té noci,

ale přec snad nenechala

Boží Máť mne bez pomoci

v tom, že tys to, dobrý pane!

Ušetř dívky utýrané,

ušetř aspoň v tento den,

jenž je Panně zasvěcen,

jejíž svaté jméno nosím –

Prosím, dobrý pane, prosím –“

„Nepros, nepros, milé dítě,

nyní prosím já.

Ať již déle netrápí tě

mimovolná pohana.

Nechtěl jsem tě znectít, svésti,

nechtěl tvého zla –

V choré touze na to scestí

bludná noha uklouzla –

Ach, ty, která sotva tuší,

jaký je to žal,

poslední když kvítek v duši

smutně pozmrzal –“

„Tuším, pane. Dnes v své hrůze

ovál mne ten mráz.

Ale ustal. – Ó jak tuze

hlodal asi vás!“

„– Kolik zmatku, ponížení,

bylo zakusit,

než se v srdci v nízkost změní

nejněžnější cit,

nežli muž, tak hrdý kdysi,

cítí prázdný hlad

a svým zlatem míní čísi

lásku kupovat –

Jak to bolí –“

„Ano, pane,

tuším asi jak.

Srdce dívky zaprodané

zabolelo taky tak. –“

„Ah, ty cítíš, tušíš, věříš,

ah, ty, drahá, víš?

Vlastní bolestí svou měříš

cizí, větší kříž!

Větší, dím, že dlouho ničil,

jako balvan hnět,

až i z bolu pod ním vzklíčil

jedovatý černokvět –

Větší, dím, a dlouho nesl

jsem jej Kristu blíž –

dnes však hanebně jsem klesl,

tobě hodit chtěl tu tíž –

Byl to bol, ach, ano, jistě,

ale je i hřích –

Vyznávám tvé duši čisté,

soud chci se rtů tvých!“

„Pane, pane, jak bych směla

soudit muka tvá!

Věřím ti. Ó jak bych chtěla

setřít smutek s tvého čela –

ale já? Co jsem dnes já?“

„To, co včera! Brána ráje,

u níž sladko je i mřít.

Dítě, hlava znavená je

tam se podepřít –

Marie –“ „Jak mluvíš, pane?

Začínám se zase bát.“ –

„Chtěl bych, dítě milované,

svým tvé srdce zvát!“

„Jsem jen prosté děvče z lidu

a tak chuda jsem –“

„Věř, že kryje větší bídu

srdce pod mým kabátcem!

Tebou bohato se stane –

jinou nechci mít –“

„Ale já chci, dobrý pane,

ve výši tě zřít,

chci tě vidět vždycky znova,

jak jsi velik byl –

Neznectívej svého slova,

jež jsi přislíbil –“

„Neznectívám. Hle, jen klekám,

ke tvým křehkým kolenům –

Čekám, kytičko má, čekám,

zdali do mých dum

jediný jen lupen schví se

s šarlatové růže úst –

ach snad potom probudí se

a zas bude růst

růže keř, jenž zaklet leží,

snad se v srdci rozvije

v jednu vroucnou růži svěží

u tvých nohou, Marie!“

Tak jí mluvil. Ona snivě

stála chvilku, zadumčivě,

stála něma, v přemýšlení.

Pak mu vtiskla v zanícení

svatý pocel v horké čelo,

přidala mu druhý v skráně.

Venku šerem s věží znělo

milostivé Anděl Páně.