RŮŽOVÝ KEŘ (IV.)

„Pojedem, Vašku, pojedem!

Čert vzal tu rukavici!

Čert vem tu čest mou rytířskou,

jíž musím tolik stříci!

Nu, pojedem. Však dnes již jinak

a možná, hochu, posledně –

A jak to sedláš toho koně?

Tak panenka naň nesedne.“ –

A jeli. Jeli lučinou,

a Bobeš basem pěl.

A jeli. Jeli mýtinou,

a Bobeš sesmutněl.

A jeli. Jeli oborou,

a Bobeš dumný byl,

až před nimi se pod horou

kláštýrek vynořil.

Kláštýrek malý, přívětivý,

v něm holubic se hejno živí

a vrká písně po dny celé

na čest a chválu Stvořitele.

„Marie, srdce mého paní,

já vzal jsem tebe s sebou rád,

ne proto jen, že v pohrdání

ti bylo těžko setrvat –

i mně tak těžko bylo v duši,

když hned zas bych tě ztratit měl –

Však řeknu ti, jak muži sluší,

o čem jsem dnes tak přemýšlel.

Hleď, jedu v boj a zbytí není –“

(Tu kovářský jak měch on vzdych.)

„Za nebeské tvé políbení,

za spasný pohled očí tvých,

za jeden pohled duše sestry

já budu vždy tě zbožňovat.

Jsem rytíř tvůj; šáteček pestrý

s mé přílby bude hrdě vlát

jak dnes, tak vždy, co budu žíti.

Hleď, jedu v boj. Co oběma

chce laskavě Bůh naděliti,

to zví se tam. Však, duše má,

tobě tam není dobře býti –

A pak – zřím štěstí v tobě jen –

však nechci, aby kvapný den,

den jediný, snad klamný dost,

u tebe rozhod budoucnost –

Ne, neodpírej, dítě milé,

já srdce mám již zkušené! –

Hle, před námi ty zídky bílé,

ty křivé střechy červené –

tam nechám tě, své blaho celé –

tam za mne pros u Spasitele,

by odpustil mi vše, by zdařil,

a naše štěstí budoucí

dle vůle své nám mile stvářil –

A ty, můj kvítku žádoucí,

ty sama zatím, volna zcela,

tam rozvaž znova, zda bys chtěla,

(ač chce-li Bůh tak rozhodnouti,)

mi ruku podat k žití pouti –

Já chtěl bych tak! – Zda chce též nebe?

Jak nevzal jsem – ty rozumíš, –

tak nyní nechci vzít mu Tebe – –

Hle, fortnička nám kyne již. –“

Kláštýrek malý, obílený,

a po chodbách a z každé stěny

se jako myrty kytička

usmívá Boží Matička.

A vstříc jim, hle, se šourá tiše

kočička, bílá abatyše,

a v rozpacích i s laskavostí

zvědavě vítá divné hosti.

„Velebná matko, tuto pannu

mi laskavě vem pod ochranu,

než mne mé služby sprostí svět.

Nech sníti ji, nech přemýšlet,

neb v hlavičce té v turnaji

snad myšlenky se utkají –

Nu, tu máš zatím – až se vrátím,

to ostatní vám štědře splatím! –

A ty, mé dítě milované,

to věř, ať cokoli se stane,

že roste v srdci poznova

krvavá růže trnová.

Dnes bodá jen – však zítra vzplanou

snad její květy. – Na shledanou!“