RŮŽOVÝ KEŘ (V.)

Kláštýrek malý pod horou,

vždy tich, vždy zapřen závorou,

v něm panna z okénka se dívá

a přemýšlí a sní a zpívá.

„Božínku, jak Ti zde milo

pěje tenký sester hlas –

víš však, že by hezčí bylo,

kdyby k tomu zněl i bas?

Jistě, pěkný dvůr máš tady,

ale slavnější by byl,

kdyby dvořanů tvých řady

dobrý rytíř ozdobil.

Ve tvé službě, velký králi,

šťastna je i dívka tvá.

Ale rci, zda neobstáli

by v ní lépe dva?“

A hlavičku zas kadeřavou

si položila na dlaň pravou

a snila zas a snila zase,

jak květ, jenž večer zavírá se.

„Matičko Boží, pamatuj,

že tebe on tím ctil,

když v onen večer rytíř můj

mne Tobě navrátil. –

To Tobě dar byl, dobře víš,

ó což byl malý tak?

Čím Ty ho, Matko, odměníš,

čím zjasníš chmurný zrak?

Ó, drahý-li jen maličko,

jej ještě dražším hraď.

Však bez ceny-Ii, Matičko,

pak celý mu jej vrať!“

Kláštýrek malý, chudobný,

a těžko je tam v mnohé dny,

a časové jsou hodně zlí

a lidé trochu přiskrblí –

Ba, bylo by již na čase,

by novicka zas našla se,

ba, bylo by to požehnání,

by hojné věno přišlo za ní.

Ten rytíř zdá se štědrým být –

a panna jistě Bohu milá –

Bude se třeba pokusit –

Kočička, matka hovořila:

„Panenko, klamný je ten svět –“

„Také jsem, matko, zřela hned –“

„Krásnou se zdá tak mnohá lest –“

„A někdy zlým, co dobré jest.“

„Jak sladko je se zříci všeho –“

„Ach ano, všeho – pro jednoho!“

„Tak vidíš, dítě. Jsem ti radou

zde skrýti se před světa zradou

a vzíti závoj, duše milá,

bys cele naší sestrou byla –“

„Ah, matko, ne! Já čekat mám

a také věrně dočekám!“

Tak poprve a znova zas,

tak mluví dívka vždycky,

když upříst chce jí matky hlas

čepeček klášternický,

tím snažněji a lichotněji,

čím víc ke konci groše spějí,

tím úporněj a útočněji,

čím víc se krajem nese hlas

(o Bože, všecky ochraň nás!)

že vojna jde zas krvavá,

že král zas volá lidi v pole,

že již se bijí kdesi dole!

Úsilněj vždy ta slova znějí,

však jako hrách se odrážejí

od tvrdé toho čílka stěny,

až abatyšky unavený

hlas sboru sester přiznává:

„Již tak jest – věc až nemožná:

Dívka je málo nábožná.“