RŮŽOVÝ KEŘ (VI.)

A polem, lesem, oborou

pan Bobeš zatím jel,

a za kláštýrkem pod horou

se dlouho ohlížel.

A když mu zmizel stříšek tlum,

pan Bobeš hlavou kýv,

a zapadl zas do svých dum

a smuten byl jak dřív.

A tichou píseň sivému

koni do hřívy pěl,

že Vašek sotva kterému

slovíčku rozuměl.

„Co stalo se to s tebou, hochu?

Nu, Bože, co se stalo!

V ní milostivé nebe trochu

se na mne pousmálo.

Co počnu já s tou věcí blahou,

vždyť ruce se mi chvějí –

Snad neroztříštím vásu drahou,

přemilou duši její?

Ó dík, že aspoň tisíckráte

smím vroucně myslet na ni.

Má jediná – Vy býti máte

již mého srdce paní!

A zatím cizí kraje jdou

a města letí kolem.

A jako dřív já samoten

se toulám širým polem.

A zahrabal jsem v srdci vše

jak v starém hnízdě syslím –

Teď aspoň na co myslit mám,

a myslím, myslím, myslím!

Však co, to říci nemohu

než Bohu samotnému

a jednomu, jež v světě mám,

děvčátku předobrému.

To odpustí, že rozvilo

v mém srdci květy rudé –

však jí, jak slunka na nebi

tím přece neubude!“

„Neposkvrnil jsem obraz Váš,

jen v teplém srdci choval,

a vysoko, ach vysoko,

jak kalich pozdvihoval –

Před něčím klek by člověk rád,

před něčím rád by vzlykal –

Jen kdyby mu tak rychle zas

ten obraz neunikal!

Že myslím na Vás bolestně,

že myslím toužně na Vás,

že víc než třikrát denně k Vám

své vroucí vzdávám zdrávas,

že obrázkem Vy někde být,

kde buky v chrám se klenou,

kam putovat smí poutník mdlý –

k Vám lez bych po kolenou –

ah, o tom všem, ó jediná,

snad nemusíte vědět –

však aspoň to, že vzpomínám,

jak to Vám napovědět?“

„Duší žalně chudou

vzpomínám chvil s Vámi –

Na věky mi budou

vonět resedami.

Bylo víc v nich blaha,

víc než zasluhuji –

ale přece, drahá,

Vám jich nedluhuji.

Co víc moh jsem klásti

v laskavé Vám dlaně?

Dal jsem, těžké strastí,

celé srdce za ně!“

Tak Bobeš jel a v srdci, žel,

s ním větší jela touha,

neb blaha den je krátký jen

a cesta žití dlouhá.

Do proudu řeky ulomen

pad purpurový květ.

Zapadl klášter za Bobšem.

A Bobše shltil svět.