RŮŽOVÝ KEŘ (VII.)

Kláštýrek chudý, studený,

smutný a lidí vzdálený.

Často mu, často, na vrata

klepá pěst hladu kostnatá,

a čas je dlouhý k sešílení.

V okénku panna za mříží

teskně do dálky pohlíží –

a po Bobšovi slechu není.

Matička, kočička, nepřede již

na svatý závoj nit.

Je škoda slova uronit, –

a v mlčení je tíž.

Tož mluví sestry – k ulehčení –

a bída vlídna není.

„Je to ale čistý pták!

Jde a děvče nechá tak.“

„Inu, takých dost je všude!

Ale ona, děvče chudé,

co si to jen myslela?

Kam to, hloupá, hleděla?“

„Ten již dávno má zas jinou!

Vystřeže se našich vrat!“

„Anebo ho dávno snad

pokryli tam někde hlinou –“

„Zkrátka – je to k nevíře.

Ve klášteře tady živit

děvče toho frejíře!“

„To se potom nelze divit,

že to tady všechno letí

rázem od desíti k pěti!“

„Čas promluvit s matičkou,

aby se to s maličkou

konečně již spořádalo –“

„Dobře ještě, jak se stalo, –

pro závoj to děvče není.“

„AIe sedět v záokenní,

jako vonný hřebíček –

snít a zpívat v roztoužení

řady hříšných písniček –“

„Ba a při tom v zahálení

ujídat nám krajíček –“

„Ano, ať si vydělá.

Ať se taky práce chytí!“

„Jenom kdyby uměla.“

„To snad přece – Co však tady?

Práce není, mřeme hlady –“

„Tedy musí po svých jíti!“

Mračily se, z povzdálí

zrakem, slovem bodaly;

bouřily se, hněvaly,

až i matku naštvaly.

„Děvče, není mi to snadné –

ale hleď – nás plný dům –

chleba málo – čáky žádné –

vrať se ke svým rodičům –“

„K rodičům? – Ah, nikoli!

Vzpomínka již zabolí!“

„Co však s tebou? Vidíš sama,

rytíř zmizel za horama,

každým dnem se naděj tratí –“

„On se vrátí, matko, vrátí!“

„BIáhová! Již by zde byl!

Všecky nás jen ošálil!“

„Ne, ó ne. Já věřím v něho!“

„Věř jen v Boha jediného!“

„Ten však mluví v srdci mém –“

„Mým spíš, děvče, rozumem –“

„Matko milá, neznáte ho.“

„Koho?“ „Mého reka ctného.“

„Myslíš na něj víc, než sluší,

kouzly opoutal ti duši –“

„Snad. Já v slasti těchto pout

trpět chci i zahynout –“

„Pokoř se přec, dívko, Bohu!

Mysli víc na věčné žítí –“

„Právě! V lásce své si mohu

nejlíp věčnost představiti –“

„No, toť příliš! – Jedním slovem

luč se zítra s naším krovem.“

„Zítra? – – Buď si! Někde v blízku

počkám – třeba na pastvisku.“

„Tak si jdi. – – Věc nemožná! –

Vidím, že je bezbožná!“