RŮŽOVÝ KEŘ (VIII.)

Může to být, že ta, které v mukách

celoval Bobeš ručenky,

sedláku pase na chladných lukách

hubené krávy, stračenky?

Hola hou, hola hou,

strakaté mé kravky milé,

dušenku má bolavou!

Může to být, že Bobeš se vrátí?

A tak ji najde sníženou!

Zda bude paní svou ji zváti,

vyhnanou, smutnou, hubenou?

Hola hou, hola hou,

kravičky mé trpělivé,

hlavičku má zoufalou!

Může to být, že slunce, jež právě

ve vlastní krvi skonává,

vrátí se zase v růžové slávě

v oblaka bledě modravá?

Hola hou, hola hou, –

půjdem taky, kravky milé,

slunko zmírá za horou –

A jak hnala od té strany,

před hospodou stál

cizí žoldnéř, ošlehaný,

na loutničku hrál.

Oslepl prý dole v boji –

kytku růží měl –

všude cestou lidem svoji

divnou píseň pěl:

„Zpívám píseň hořké lásky,

zpívám velký žal –

Míti ještě oči sivé,

hořem bych je vyplakal.

Padl v boji pán můj statný,

vím, teď nerad pad!

dříve, kdy sám smrti hledal,

uměla se vyhýbat.

Ah, již není! Cizí země

kryje jeho rov.

Vizte však, kdo oči máte,

pravdu věrných slov:

Nezřev sám, jsem jenom hmatal,

každý však to děl,

na rově že divně rychle

růžový keř vypučel.

Nezasazen, přímo v srdci

kořen jeho rost,

a na sněti se mu rozvil

této růže skvost!

A tak zpívám svatou lásku,

divem ctil ji Bůh,

sám On chtěl ji nezkalenou

přesaditi v rajský luh.

Zpívám, hledám, že tu kdesi

klášter v lesích sní –

tam má žíti této lásky

druhé tajemství!“ – –

„Co je to zde? Kdo vzlyká tam?

Ó řekněte – což je to klam?

ó povězte – ten hlas já znám!“

„Ó Václave!“ – „Ó paní má!

Kéž ubohýma očima

bych shlédnout směl vás jedinkrát!

Ten pohled doved zvěst by dát,

jak On mřel touhou po vás! –

Ah, jste to vy? To není sen? –

Na srdci chovám pergamen,

jejž poslal po mně pro vás!

Ó pojďte jen pod lípy ven,

těžko se v kobě dýchá –

je širý prostor potřeben

a slavná velkost ticha –

Však co to dím – a kde to jsem?

Nebyl to klášter pod kopcem,

to hospoda jen byla –

A jak jste vy jen přišla sem?

Ach co se ptám – jsem zmaten sám –

hlava se zatočila –

ó pojďte jen, kde samoten

svou duši člověk sdílí – –

Ach ano, cítím, je to ten

drobounký prstík milý

(ó dobře jsem já hleděl naň!)

ach ano, je to ona dlaň,

v niž uzdu jsem kdys dával,

ó ano, ano, je to ona,

ta štíhlá, drahá ručka vonná,

již Bobeš pobozkával –

Ó pojďte jen – ven z lidí – ven,

a čtěte si ten pergamen,

je krví srdce psaný!

Ó já jsem ještě dobře zřel,

jak příval slz mu napršel

v bělostné jeho blány,

když večer před svým skonem

pan Bobeš v divné tuše děl:

„Sem péro, kluku, honem!“ –

Konečně tedy sami jsou

a uslzené zraky čtou –

„Co, jediná, ti mohu přát,

má-li se osud dokonat?

Odkazuji ti růže keř,

jejž vzbudil zrak tvůj tmavý –

Ó čiň co chceš – ó lámej, řež

na věneček kol hlavy,

má láska ti ho bude přát

a štěstí tvé svým dechem hřát

a žehnat bez únavy –

Co mohu tobě ještě dál,

jediná, poručiti?

Své srdce k nohám jsem ti dal,

a nechci zpět je vzíti.

Tak příliš bohat nebyl jsem,

však co jen kde je mého,

to vezmi všecko nádavkem,

i Vaška upřimného –

Co učiníš, vše dobré jest.

Co bez tebe – je klamné.

A potkám-li tě v říši hvězd,

nestyď se, drahá, za mne! –“

„To tedy psal, a velký žal

mu z věrných očí zíral.

„„Víš, Vašku, vše se může stát –

ten pergamen jí máš pak dát –““

A ráno v poli zmíral – –

Ó paní má, teď všecko víš –

Tys dobrá též – co učiníš?“

Tu stála chvilku, oněmělá,

a jako ze sna potom děla:

„Co učiním? Toť rozhodnuto.

Neváhala jsem chvíli tuto,

jen z hrdla nechtěl hlas.

On čekat kázal, tedy čekám.

Před vůlí Boží v prachu klekám,

když takto podělila nás!

On rajskému teď slouží dvoru,

mne zaved sem, pod tuto horu,

zde do smrti je místo mé!

Já počkám zde – až v lepším žití,

kde slunko věčné slávy svítí,

snad všichni zas se spatříme.

O velkodušné dary jeho

nebude mezi námi svár.

Já ráda bych ti přála všeho,

však v bídě klášter je a stár, –

ó pomoz mu zas k důstojnosti,

vždyť tady chci mít jeho kosti,

chci, Václave, jen jedno, věř:

by květnici zde krásnou míval

ten drahý skvost, ten růže keř,

o kterém ty jsi zpíval –“

Myslíte, že rytíř Bobeš velký hříšník byl?

Možná, ale jeho lásku sám Bůh očistil.

Sklání se, sklání v závoje běli

nad růže keř, jenž nemá kaz,

panenka čistá, a kláštýrek celý

obrostly růže, a zvroucnělý hlas

zpívá tam píseň v celách i chóru,

podobnou písni andělských sborů,

o tom, čím končí naše zvěsť,

že Pán Bůh láska jest.