Růžový keř.

V hospici, jenž strádajícím

v Prémontré byl zbudován,

Rikveru, svou Martu bdělou,

v službách lásky neumdlelou,

v život lepší volal Pán.

Těžce k smrti pracovala

v strachu náhlém, přemnohém:

„Jak mám vejít v domovinu

prosta velkých, slavných činů,

chudá, malá před Bohem?“

O potěchu smutné sestry

opat Hugo péči měl:

„Zdali snažnou Martu míjel,

k ní se láskou nepřivíjel

rozmilý náš Spasitel?

Veliká je cena skrytých

o bližního péčí tvých;

lásce Boží svrchované

sličným keřem jsi, jenž plane

nachem růží nádherných.“

Ukonejšil opat Hugo

měkkým slovem Rikveru;

klidně vešla v smrti bránu,

pokládajíc v milém Pánu

naději svou veškeru.

Při chudobném pohřbu nebe

málo bylo vlídno k ní;

ze všech, kterým sloužívala,

za rakví se hrstka brala

v nepohodě podzimní.

Hugovi had pokušení

trpká slova v ústa dal:

„Málo s’, Pane, Martě svojí

po záslužném, těžkém boji

cti a přízně věnoval.“

Smuten s trapným pokušením

v klášterní se vrátil skryt;

ze žalosti pro Rikveru

ve dne ani v nočním šeru

nemoh’ srdce vybavit.

Brzo potom v zimním čase

horoucí byl touhou jat,

opuštěný na hrob její,

než se skryje do závějí,

napospěch se podívat.

Ó, jak užas’ na hřbitově

zahaleném v prvý sníh!

Z rovu, před nímž toužně stanul,

bujel svěží keř a planul

nachem růží nádherných.