Růžový keř.

Umdlen prudkým cestováním v jaře,

Sed’ jsem o polednách pod strom stinný,

Abych zotavil se. Tu jsem usnul.

Zdálo se mi o růžovém keři.

Statný keř byl, krásné měl i růže,

Ale krásnější, než všechny růže,

Byla dívka, pod tím keřem spící.

„Aj,“ jsem pravil ve sně tiše k sobě,

„Jaká šťastná, blahá příhoda to!

Bláznovství by bylo, neužít jí;

Vždyť té dívce, dívce čarokrásné,

Políbení dát, nebude hřích snad.“

A již lehounce jsem přikrádal se.

Běda, co tu najednou se stalo!

Měnil kmen se keře růžového

V tělo velikánské, v tělo obra,

V rameno pak každá z jeho větví,

V ostrý meč pak každý z jeho trnů,

Ve hlavu pak každý z jeho květů,

Ve hlavu, přílbicí opatřenou.

A teď počal obr velikánský

Všema ramenoma pohybovat,

Všemi meči kolem sebe máchat,

A očima všech hlav divě kroutit,

Že mě obcházela hrůza hrozná.

Leč jsem rek, z rekovné pošlý krve,

Na to jsem si zpomněl a se sebral.

K dívce přístupu si vydobyti,

Byla vůle má, rekovská vůle.

A již na obra útokem hnal jsem.

Tu – „Nu, co tu?“ tážete se? Vězte:

Tu jsem procit’, to tam bylo všechno,

Celý obr, ach! i krásná dívka.

Než jsem na jednom se ustanovil:

Kdybych dívku takou někdy zočil,

Ne snad ve sně, ale v skutečnosti,

Tož bych jí si nedal zabraňovat,

Byť bych musil boj podniknout o ni,

A byť v boji tom šlo o můj život!