Růžový mlýn. (I.)

V našich lukách jako v kytce květů

o samotě zcela pod strání

slyšíte ho, jak se hlásí světu

v koles klepu, v struhy žvatlání,

k čemuž z dálky výše na potoku

přizvukuje v odměřeném skoku

panská pila hlasem sípavým.

Jaký souzvuk? – Babka klevetivá –

mlýn jak básník, jehož zvučný rým

neskuhrá, leč zvoní jen a zpívá.

Nevím sám to, kolik let už v spěchu

přeletělo přes jich šedou střechu

vymrskanou dešti do běla,

která v stínu, kde ji stromy tísní,

zelenou jak palouk mechu třísní

pozvolna se byla oděla.

Kolem mlýna vždy, kdy červnu ruka

v nivy sáhne, v les i stráň a luka

s květů vděkem, s kterým ráda sdruží

píseň, zvuk a žití blahý šum,

jako v bajce zaplá zářný tlum

zarudlých a bílých plných růží.

Ale s jarem žádným zpět se nenavrací

svorná shoda mezi sousedy,

ač se často Vašek v jakés práci

staví u mlýna, ba v posledy

pod okno též odváží se zhusta

tam, kde myrta Maruščina vzrůstá. –

Už je konec, milí tatíci,

vzdejte se, neb láska zářící

ruku s rukou a hruď spojí s hrudí,

růží nových naseje a vzbudí

jako před lety. – Váš spor a vzdech

právě vyčetl jsem z růží těch.