Růžový mlýn. (II.)

Přede dvéře vyšel u mlýnice

podle zvyku večer pantáta.

Hle, jak září plná jeho líce

od šukání v mlýně zahřátá;

neboť s běhounem prý na závodě

všudybyl si táta nezadá,

u košů hned, hned zas běží k vodě,

měchy zvedá mlečkám na záda,

a když stárek v nočním zmožen bdění

zakochá se do sladkého snění,

s tabatěrkou je tu v prstech zlých

a dřív nejde, až si stárek kých'.

Hle, tu stojí šedým očkem míře

k západu, zkad deště čekává;

teplý vánek v lukách s květy hýře

s třapcem čepičky si zahrává,

kterou Růženka kdys otci k svátku

skvostně urobila na památku,

a jež dneska z mouky úběle

pořídku jen listy zelenavé

jeví ti a květy umělé,

v nichž vsazeno po perličce žhavé.

Pantáta nad kalendářů křiky,

prý tak mnohdy lživé přes míru,

na zblo znal vše možné pranostiky,

soudy, běhy v božím všemmíru.

Tak i dnes, ač nebe ve vysoku

modro jest jak v Růženčině oku,

šňupec vzav a sšinuv čapku v týl

vážně děl: „Už nestrvá tak dýl,

na zejtří nám prší. Slyšíš, Jene!

Připrav mlýny zítra s půlnoci.

Že jsou hody, není pomoci,

na zanášce měchy naplněné

chtějí do košů –“ a v lehkém kroku

dal se k splavu vzhůru po potoku.

Vraští Jeník brvy skaboněn,

zítra hody, dlouho ždaný den,

na nějž čeká dobu již tak dlouhou

s bázní sice, avšak s velkou touhou.

Či je chvilka někdy více vhodna,

kdy druh může hlédnout srdce do dna

družce své, již schvátiv o půli

na hruď hruď ji v tanci přitulí,

kdy své oko v oko její noře

vidět může, jak jí na lících

rozleje se nach a blahá zoře,

na rety jak motýl vlétne smích?

Kdy si kleknuv na šáteček bílý

před ni zří jích ňader milý spád

a, kdy ona níže hlavu schýlí,

šeptnout můž' jí v úško: mám tě rád!

Dumá Jeník, mlčky hledí k splavu

za pantátou a pak k nebi zas,

kdež ni mráčku nezřít ve modravu

leda skřivana. „Vzal pranostiky ďas – –

Růženka, nu chtěl bych krk dát v sázku,

uposlechne také beze hlásku,

místo v tanci s nebeklíčem v ruce

sotva sníti bude o mé muce,

již jí sdělit kolikrát jsem chtěl,

ale vždy jak plachý ptáček z křoví

příval slov mně z retů odletěl,

a to málo, co jí oko poví...“

Ustal mlýn. Jen zvony slyšet z vísky,

které v dálce slaví svatvečer

a jež k mlýnu přes pahorek nízký

blízounko tak přivál noční šer.

Hoří hvězdy, potok bublá zticha,

a dvé srdcí po sobě tu vzdychá.