Růžový mlýn. (III.)

Přiletěl k nám tažný ptáček

ke krbu se hřát –

modré oči, moje oči,

mám vás vyplakat?

Ach matičko moje drahá,

v které hvězdici

poukrýváš obličej svůj

drahý, zářící?

Ať v ni stopím svoje oko,

v bílý její svit,

snad mi můžeš po andílku,

máti, poradit.

Nebolí mne u srdéčka,

a přec zabolí,

ať v ty jeho černé oči

hlédnu kdykoli.

Nezabolí, zajásá to

zpěvným skřivánkem,

který k tobě, máti, létá

zlatým červánkem.

Ptám se květů, ptám se ptáčků,

jen ne tatíčka,

co že mně to žhavý oheň

vhání na líčka.

S líček vhání do srdéčka

proutkem kouzelným,

a kde kročím, všude růže

a zas růže zřím.

Pověz, máti, tažný ptáček

v jakou pohádku

začaroval moje srdce

hned tak ve krátku?

Říkával jsi, říkával,

tatíčku můj milý,

že jen zlatá poctivosť

je ten holub bílý,

jenž si hnízdo uplete

široširém ve světě,

kamž přec hlavu schýlí.

Do kolébky chudičké

tu jen jsi mně vložil,

práci, pot jak přídavkem,

bys mé věno zmnožil,

proto dnes až od nebes

skřivánek mé lásky kles',

sotva v prsou ožil.

Víš-li, zlatá Růžičko,

co mou duši tísní,

neb by jinak vzletěla

do nebe až v písni:

dumky znát, můj andílku,

které se ti na čílku

sletí ve brv třísni.

Ze tvých retů růžových,

na nichž višně zrají,

zaslechnouť tu pohádku,

o níž slavík bájí:

uvěřil bych přece jen,

že i přes svůj bol a sten

dojdu cestou k ráji.