Růžový mlýn. (IV.)

Nebe jako rybí oko svítí –

haha, pantáto,

směje se vám slunce, směje kvítí,

zlatem zaváto.

Kde jsou vaše pranostiky

a jich rozum převeliký,

pantáto?

Nikde mráčku, všude modro chrpy,

haha, hahaha,

na stejnou snad s kalendářem trpí

vaše úvaha!

Nade mlýnem v nebe čisté

stoupá smích a jas, jen vizte,

pantáto!

Jeník knír si bujný urovnává,

pentle Růžička,

i vám s hrdla na široko svlává

pestrá stuzička.

Hlehle, zlatá tabatěrka – –

Avšak pozor, vaše dcerka...

pantáto!

„Jene!“ – děl pantáta vážně dosti –

„nuže, vesel se dnes po libosti,

avšak kdyby, možno je to jistě,

přišla voda, ať jsi na svém místě.“ –

Více pantáta než svojí dcerkou

zdá se pyšnit zlatou tabatěrkou,

z nížto pěkně soused za sousedem

musí posloužit si vzácným medem,

takže bez ustání kol a kol

zní jí klapot jako mlýnských kol,

zvlášť kdy všichni z půldne po kostele

chytili se sklenic svojich vřele.

Není divu, mínil pantáta,

zvyk'-li člověk mokru, nikdy suchu,

rád si přihne hrdla baňatá,

by moh' mlít. – – Leč Jeník záhy z ruchu

ztratil se. Šum nevábil jej zcela,

zato tím víc Růžička, jež rděla

zvlášť se dneska pro něj blahým vděkem.

Když ji shlíd', jak v kole družek svých

v stín si sedla na trávníku měkkém

starých lip, mněl v očkách zářivých,

v granátovém těsném živůtku,

který zářil zlatým vyšíváním,

viděti to sběhlou jahůdku

z lesních jahodišť, kde zralé visí

jak by volajíce s usmíváním:

nu tak pojď a rychle utrhni si.

Od úběle čílka vlasů vlna

jako zlatá tříseň do boků

splývala jí, a na ňádra plná,

jak by odskočila zvědavě,

tulila se neposluchů mříže.

A v tom modrém očí hluboku...

oj, dál nedívej se – jaká tíže –

utoneš tam rázem po hlavě.

Kolem ňader krajek zrádná řasa

čeří se až k loktům v šumný sníh,

z něhož ručka maličká se kasá

jako leknín z vlnek spěněných.

Níž a níže k pestré sukně lemu

Jeník zraky svoje nachýlí.

Ha, to sletli se as z louky k němu

rudí dva jak z ohně motýli:

drobné nožky prosty svojí tísně,

střevíčků, jichž nárys nevelký

maní bájí báji Popelky,

vykukují hravě, sotva přísně.

A tu postať setkanou jak z jasu

od hrdla a loktův, od čela,

od bokův i zlatistého vlasu

obetkává zdoba umělá

pentlic, náběrův a sterých stužek,

jako sotva druhou z jejích družek.

Třeba Jeník zřel ji častokrát,

líčko ruměncem jak náhle zkvétá

jako mák, když v poli počne plát

do ohniva v prostřed žáru léta,

přece dnes ten zjev tak spanilý,

že se oči jeho zalily

slzou touhy, lásky v bolu tichém,

moh' si uleviti jenom – vzdychem.

Viděl dál, jak v klínu urovnává

dárků různých z pouti koupených

ručka její bělostná a hravá

ukazujíc každý družkám v smích:

pantátovi modrý šátek velký,

s tabatěrkou nerozdílný druh,

výměnici děcko hrozné délky,

plné příkras, papírových stuh

a jejímu hochu Toníku

koně s uzdou, rovněž z perníku.

Hle, co skryla náhle bez ukázky –

cosi maličkého, klopíc zrak –

za ňádry a v ohni jako mák

od bradičky až po zlaté vlásky?

Či že maní oko její s Janem

setkalo se v mžiku nečekaném? – –

Konec snění, Jene, s hmoždíři,

slyš, jak na znamení mladé chase

hudby hlas již sobě zahýří,

jenž snad v jiný ráj tě vkouzlí zase. –

Duní buben, basař basu stiská,

zavlá kolem kmit a třepot stuh,

za družkou kdy skokem pádí druh,

od země si dupna zpívá, výská.

Také Růženka se zvedla z trávy

jako motýl lehučký a hravý

v hospodě si chtějíc proskočit,

pantáta kde dlouho v boží bázni

baňaté již džbánky svoje prázdní,

aby přec jen mohl dneska mlít.

Podél kamen tetek dlouhá řada

pár ku páru důmyslně skládá,

věna udílí a počítá,

kde, což voda na jich žvavé mlýny,

nejdéle týž párek prokmitá.

Odpusťte, že zabloudí až v křtiny,

kmotry určí, ba tam uslyšeti,

kolik ponesou as ke křtu dětí...

Jako paprsk májového slunce,

přelítne-li květů po korunce,

oči všech tu k sobě zvábila

postať Růženčina spanilá,

za níž Jeník míří pozdálečí

chycen zorů jejích svůdnou léčí.

Nezdolá již, co jej v hrdle dusí – –

půjde teď a povědět jí musí...

Hola, kdo to předešel ho sem

do tanečku dvorně lapiv Růži?...

– Pilař. – – Jeníkovi dech se úží,

kdy sok přeměřil jej úkosem

na rtech cos a cosi ve zraku,

jež dá cítit slůvko: žebráku! – –

Kdež pak zahlíd' Jeník zadumaný,

že již dlouho mladý pilařík

Růžičku si nadchází a mžik

přitočit se měl již vyčíhaný. –

Zanech, Jene, zanech svého snění,

pro tebe to lesní kvítko není,

hle, jak přituleno hlavu k hlavě

v kole vznáší se a nedočkavě

smíchem zvoní k jeho otázkám...

Jeníkovi v duši vře a víří,

v líce žeh a v hlavu stoupá plam,

v prsou bodá to, jak bouře hýří...

když tu od kachlovic z retů sněmu

zaletěl jak osten výrok k němu:

Hlehle, teta, párek jak se sluší,

pantáta můž' býti věru hrd',

v masopostě, já řku, na mou duši,

uvidíte... Jeník v srdci smrť

jako štvaný pádí z dusné síně.

Neví kam, zas váhá, míří zpět,

a zas náves točí krokem líně. – –

„Musím dneska, musím povědět

Růži přece, co mé nitro chvátí.

Staň se vše – – a jinému-li zráti

nechala své lásky bílý květ,

tajný cíl můj, tajnou moji báj,

nu... tak půjdu – s Bohem v světa kraj.“

Stanul před hudci a křikl v kolo:

„Tu mé stříbro, solo chci a solo!“

Stichl rej a každý zvědav zří,

s kým že Jeník v kole zavíří.

– Růženka! Ah – vizte, košem nedá

Jeníkovi k ňádru klopíc tváři,

když svým retem úško její hledá,

vítězivě mrsknuv po pilaři.

Mžiku třeba, aby ručky stisk

v žíly nadějí, svým kouzlem, trysk',

aby srdce rozrušené bití

dopřálo sen sladký dále sníti,

aby krátký pošept: mám tě rád,

který s chvěním odpovědi žádá,

nazpět hudbou sladkou v ucho pad'

Růženčina rtíku: mám tě ráda!

Divili se, kteří viděli,

kterak bouří Jeník nesmělý,

pilaříku přáli hoši pecku,

který rád se pyšnil po německu

nájemcem jsa pily panským

rozumem svým nad vše velikánským.

Ba i pantáta se ozval vstana

s tabatěrkou v ruce: „Hlehle Jana!“ – –

Proroctví však tet v ten rozum zněla:

já řku, slyšme, bude, bude mela.

Stanul Jeník jako vyměněn

přijat s chválou v těsném kruhu

přejících mu z toho srdce druhů.

„Dobře, Jene, dobře, drž se jen,

našich paží, přeješ-li si trochu,

ochotni jsme, jenom mžikni, hochu!“

„Ticho, ticho – s půlnoci, když chcete, –

Jeník šeptem vykládá svůj zvěd, –

hezkou švandu ještě naleznete, –

zaběhnem si k mlýnu na zálet!“

„Souhlasíme“ a již v jejich řeči

znova k tanci klarinety ječí,

jako dřív zas tatáž zavládla,

u kamen dál svoji vedou mleči

hlavu k hlavě jako kyvadla.