Růžový mlýn. (IX.)

Už je konec, hola tatíci,

ve mlýně i v pile!

Darmo hatit starou tradicí

blažené si chvíle.

Co jsem děl tak nakrátce,

ve vaší jsem zahrádce

vyčet' z růže bílé.

Kdož as lásce velké, vítězné,

ať to ďas či kdosi,

v zlobě svojí přítrž nalezne?

Sám ji v hrudi nosí

jako perlu měňavou,

co mu zaplá nad hlavou

ve krůpěji rosy. –

Slyším již, jak vůkol do strání

od mlýna i pily

letí svatby šumné jásání,

Vašíčku můj milý!

Bez zacházky přímo jen

jdi a sni svůj sladký sen,

jako kvítek bílý.

Věz, že rád bych zvěděti si přál,

až vás láska sdruží,

proč as kdosi mlýn náš jmenoval

po kytičce růží.

Rci, zda nebyl žvavý mlýn

přece jen tak pěkně jmín

po prabábě Růži?