Růžový mlýn. (VI.)

Skříply klíče, pantáta jde domů.

Dlouho však již nachystal se k tomu,

a vždy ještě džbánek k retům zvrací.

Nebýt přední ve vsi honorací

kromě správce, sládka, šafáře,

rychtáře, dvou radních, faráře –

učitel v hřích oněm časům zlým

s muzikanty v hody hrával prim,

držel takt a řádnou ve hře notu –

pantáta by jistě na tu zlotu

džbánků plot již dosti dlouhý sice

dal si od kmotra psát repetice.

Ale tak se musil držet mravu.

Když se loučil, vážně kloně hlavu,

splet' si jaksi úslužnosti niť,

nastra šňupec v lesklé tabatěrce

posléz také lepé svojí dcerce,

kterouž chybku v úsměch ihned chyt'

u kamen sněm plný ještě cele

s poznámkou: nu, pantáta juž mele! – –

Ticho vůkol mlýna, ticho v lese,

jenom z dálky hudby skočný tok

sotva slyšán tišinou se nese

k mlýnu vzhůru tichý přes potok,

jehož na hladině měsíc třepotavě

prokmitá se ve vln poskoku

jako sníčky v Růženčině hlavě...

Avšak za kolnou v tmy hluboku,

na jíž bílé osvětlené stěny

vypjal se trs vína rozložený,

ruchu dost a divné přípravy

Jeníkových druhů k příští chvilce

zasahuje měsíc blysknavý.

Shlíd' bys, jak jim v každé hraje žilce,

zda se švandy vzácné dočká as,

zdali není marnou jejich touha,

ani lať a houžví smyčka dlouhá,

ni vích slámy – – „Ticho!“ Janův hlas

rázem strhal pochyb jejich nitě.

S cesty prašné, která vzhůru k pile

vinula se jako hádě bílé,

blížil se kdos, přeskakuje hbitě

keře šípků, kterých od té strany

plot se vinul hustě nastrkaný.

„On to. Vizme, klobouk na pokos,

jak mu lítá vlaštovičí šos.“

„Tiše, hoši, u okna až v slasti

stane, dřív než moh' by se ho tknouti –

hr – ať přijme dáreček náš s pouti!“

Sotva dořek', hoj – a pilař v pasti.

Roubík rázem, než se vzpamatoval,

každý hlásek v ňádrech jeho schoval,

a teď hojže, ruce pěkně k lati

rozepni jen, bys moh' objímati,

přivážem je, aj, nač tolik zlosti,

ať té slasti zkusíš do sytosti.

Zříš přec, s předu žádná závada,

proto lať jsme dali na záda – –.

Kolmo k lati tyčku s velkým víchem

vztyčili mu potom nad hlavou,

co mu Jeník s netajeným smíchem

na hruď pevnil kytku řeřavou

z velkolisté hluché kopřivy.

„Dosti, hoši, juž to strašák celý,

pila nechť se z rána podiví,

možná dost, že uhlídá ho v zelí. –

Nebolí to, rci, že ani trochu!

Nuže k pile! – Můžeš potom všecky

příhody ty vypsat po německy,

ale pro vždy pamatuj si, hochu,

že ta růže zde je má!“ A k pile

pustila se chasa rozpustile.

Na okénko ťuká Jeník tiše,

kdež mu stříbrem paprsk luny píše

o lásce tu zářnou pohádku,

a ta chvilka v ráj mu všecko mění,

kdy smí vtisknout svému poupátku

na rty prvé sladké políbení. –

S dárkem Jeník vytasil se s pouti,

se srdéčkem sladkým, velikým,

na němž doved' trošku vystihnouti

lásku jeho vytištěný rým.

Růženka však také z ňader skrytu

překvapuje Jana dárkem svým:

prstének, jenž ve měsíčním svitu

očkem zaplál temně narudlým.

Nepoznané blaho, jež teď teprv cítí,

ze zraků jich plane, vře a svítí,

potůček jim bublá, voní keř,

Růženka kdy rety na rtu zticha

v duši Jeníkovu na věk dýchá

velkou lásku svoji: miluj, věř!

I ta krůpěj, která padá s kola,

v známé písni do duše jich volá,

i ten strom, co hrdě strmí v šeř:

miluj, miluj, věř, má duše, věř! – –

Sami sobě světem sotva slyší,

že kdos cizí sáh' v tu jejich tiši,

vybuzený ruchem pantáta,

v jehož ruce vřetenem se točí

všední tabatěrka kulatá,

až tu zdiven ve slasť jejich skočí

hlasem káravým: „Aj, Růžo, Jene!“

že jak holubičky vyplašené

rozlítli se od sebe. „Až ráno

smělství vaše budiž pokáráno!

Jene, na zanášku, skokem, líný,

nasyp koše a pusť čerstvo mlýny!“ –