Růžový mlýn. (VII.)

„Víte vše, – děl Jeník záhy z rána

mlynáři – nač slovy plýtvat dýl?

Vím, že chud jsem, že mi věnem dána

jenom česť a v práci dálný cíl.

Hledáte-li zlato, s bohem, štěstí,

s nadějí však půjdu odtud přec,

kterou chyt' jsem s míru ratolestí

jako ptáčka ve snů svojich klec.

Vaše dcera srdce své mi dala,

lásku vyrvat marné snahy jsou,

třeba v smrti ručka její malá

odměnou mi dosti velikou.

A že víru ve mne zachová,

šeptla ústa její nachová.

To mně stačí. Chcete-li však sílu,

pevnou pěsť a ocelový sval,

lásku – vše, co míří k štěstí cílu,

nuže rcete!“ Mlynář vážně vzal

vonné sousto z tabatěrky hloubi

řka: „Nuž, vážím si tě, Jene milý,

neb tvá duše ctnosť i rozum snoubí

s neúmorným snažením a pílí...

ale přiznejme, jak před lety

mlýn i luka, zahradu i pole

zavalil nám příval prokletý,

strhal splavy, a jen koly holé

trčet z lednice nám zůstaly.

Kdybych před tím nebyl dostal s ženou

grošů pár, pak v posměch nemalý

táh' jsem žebrat s mošnou rozedřenou. –

Avšak nechať, – s vtipu přídechem

dodal mlynář – přineseš-li sem

srdce veliké, jak vzala včera

od tebe je z lásky moje dcera,

ale všecko, slyšíš, ze zlata,

potom... nu, to spíše jistě mnohem

šípků našich oploť ostnatá

v růžích zardí se. – Nuž, zatím s bohem!“