RVÁČ. (II.)

Dál za vsí poslední stál domek pohodného,

blíž lesa samého, tak mile stínivého;

měl vlídnou zahrádku a obílen byl čistě,

však dítě šlo-li v les, vždy vyhnulo se jistě,

neb děti strašili, že mají prý tam výra,

jenž pláče celou noc, když nikdo neumírá.

Jen kůň když ve vsi pad’, kdos musel do té pasti,

a babky chodily tam pro podivné masti.

Sem tichým večerem, kdy nebe růže střásá

s obláčné zástěrky, šel starý kupec Krása,

své čelo samý mrak, much odháněje roje.

Již pes ho uviděl, před vrátky domu stoje,

s rudýma očima, že živili ho masem,

a pána volal ven svým rozezleným hlasem.

Ten vyšel, pozdravil – byl ještě dosti mladý –

a hosta dále zval. „Ne, odbuďme to tady,“

děl Krása, nechtěje se dáti v domek vésti.

– „Ba jistě koník váš si oddech’ k mému štěstí,

ne, pane Kráso? Že! Já ondy na něj hleděl,

jak kašle, netáhne, a řek’ si: Tak pár neděl!

Však, hleďme, ještě dřív.“

Hlas kupci chvěl se zlobou:

„Což koník! ten je zdráv, však jdu k vám se žalobou.

Já nevím, víte-li – já ještě chvím se věru –

dnes byl by Jakub váš mi málem zabil dceru,

mé dítě jediné, vy také snad ji znáte,

má oči chrpové a vlásky jako zlaté,

vždy tichá, skromňoučká, je radosť patřit na ni,

a on ji kamenem až do krve nám zraní!

To bylo leknutí! Sic rána nehluboká,

však, mistře, považte, že nedaleko oka.

No, pěknou slyšíte to na synáčka chválu,

však ještě uzříme ho jednou v kriminálu!

Nu, co pak říkáte té krásné mojí zprávě?“

A jako v bolesti si sáhl kupec k hlavě,

a jak by plakat chtěl, tak škublo mu to rtoma.

Tu pravil pohodný: „Kluk ještě není doma,

však já ho přivítám, to buďte bez starosti.

Já nevím, po kom je, vždyť trestávám jej dosti,

a hrozím, vyženu – ah, což to všecko platné;

on snese trochu ran a ještě pěsti zatne.

Však vaší dcerušky mně líto. Slíbím zatím,

že dám vám bolestné a lékaře též platím.“

„Což chci já peníze?“ vzkřik’ pohněvaný Krása,

„Má leží v dítěti, ne v peněz troše spása,

však chtít jen, přivedl bych kluka do káznice.

Však nechci, ztrestejte ho prozatím, nic více!“

Šel Krása domů zpět, a večer roztáh’ stíny

přes nebe, přes pole a celé do krajiny.

Nad strání lesnatou jen měsíc chvěl se čistý,

jak slzy kapala zář jeho mezi listy,

a v parách stříbrných se třásly hlavy stromů.

Tou dobou jako stín se Jakub vplížil domů,

a brzo křik a pláč a volání a steny

až k lesu letěly, jenž stál tak zamyšlený.

Však Krása doma děl, když do kouta hůl složil:

„Eh, táta jako kluk, jak přišlo by to do žil?“