RVÁČ. (III.)

Od této příhody se velká stala změna

s tím hochem od lesa. Dřív živý, jako pěna

teď sedal hodiny a nemluvil ni slova,

jak v snění zabraný, tak den co den a znova.

Sám chodil ze školy, nic nehledě si dětí,

již klidně potupné je písně nechal pěti,

neb jinou cestou šel, vždy smuten, s hlavou dolů.

„Oh, byl prý hrozně bit,“ si řekly děti spolu.

Jen Mařka kupcovic když s ovázaným čelem

zas přišla do školy, tu škublo mu to tělem

a zdvihl oči k ní, jak u veliké tíze,

však ihned upřel zas je k pisánce a knize.

A když pak domů šli, chtěl k ní. Však vida v davu

ji družek hovorných, zas velkou svěsil hlavu,

šel zpátky samoten, ne domů, ale k lesu,

kde bloudil do noci neb ležel na útesu.

A hoši říkali: „Oh, v tom to kypí vztekem,

ten pomstil by se rád, to bylo by mu vděkem

za výprask stržený, jen hleďte, jak se dívá

ze zdálí za námi, kde cesta běží křivá!“

A dívky: „Mařko, měj se na pozoru před ním,

to jeho mlčení, to není při něm všedním,

jen vyhni se mu vždy! Hned u nás doma řekli:

To není v pořádku, vždyť víme, jak je vzteklý,

a takhle potkati to dítě osamělé,

je s to je bodnouti, jak zlou již krev má v těle.“

Tak děti roznesly to jako vítr listí,

že Jakub zabít chce prý Mařku; zřeli jistí,

jak brousil si svůj nůž, zas provázek že nosí,

ba jak prý hrozil jí kdys pěstí, viděl kdosi;

na chvíli příhodnou prý ještě jenom čeká

a potom uprchne kams lesem do daleka.

Tak dítě nesmělo se ukázati venku,

jen v krámku vězněno neb doma ve přístěnku,

jen večer sedl s ním si kupec přede vrátky,

a v školu, ze školy ji vedly kamarádky.

A lidem Krása děl: „Jen ať to neodpyká,

jak se k ní přiblíží, hned pošlu pro četníka.“