RVÁČ. (IV.)

A přešlo sedm dní, a přešly celé týdny,

a Jakub stále byl jak dříve smutný, klidný,

že lidé smáli se svým domněnkám a řeči,

a mnozí říkali: „Aj, hle, jak výprask léčí!“

Však Mařka nejraděj’ té myslí byla změně,

neb směla na náves i v luka hrát si denně

Tu Jakub jedenkrát se zlatým toulal polem.

Vše plálo, vonělo a zrálo, kvetlo kolem;

pták s písní v nesmírném se ztratil nebe jasu,

po pláních vlnily se celé lesy klasů,

po stéblu šplhal květ, mák hořel podle líchy,

na tváři země tkvěl, kam hleděl, úsměv tichý.

Tu Mařku zahlédl. Tak byla mu již blízko!

Šla loukou. Pohlížel, skryt šípku za křovisko,

jak jde a zpívá si. A zdálo se mu, zlatý

že kvítek vyskočí, kam vstoupí její paty.

To jistě k lesu jde. Teď blyskly oči živé

a skrčen ubíhal, by u lesa byl dříve,

jen chvilkou zjevila se hlava jeho kmitem,

by zpět se ohlédla, nad nedozrálým žitem

a hned se ztratila, hned vyskočila znovu.

Již skočil do lesa a v stínu jeho krovu

si oddech’ z hluboka a čekal podle stezky.

A dítě s písní šlo, a obličej mu hezký

se teplem ruměnil a pospěchem i zdravím,

v své ručce kytici z luk neslo s květem smavým –

a vběhlo do lesa. V tom Jakub vystoup’ rázem.

A dítě vykřiklo, květ upustilo na zem.

„Nu, hloupá, neboj se, já chtěl ti něco říci!“

Však Mařka prchala už s vyděšenou lící

pryč z lesa, přes pole a přes luka i lada,

již sotva dýchajíc, tak lekla ji ta zrada,

neb v duchu viděla, jak Jakub, skrytý v lesy,

ji nožem probodl, neb na sněť stromu věsí.

Že ale přes zákaz šla v lesy trhat kvítí,

cos říci bála se, tak polapena v síti.

Však Jakub v lese stál, pak jal se květy sbírat

a slzy nestačil si s tmavých očí stírat.

Jak brousil si svůj nůž, jak čeká na den vraždy,

jak hrozí pěstěma, to ve vsi viděl každý;

však nikdo neviděl ten bol dětského rváče,

jak širým pod nebem tak usedavě pláče.