RVÁČ. (V.)

Když země velký dar svůj vlídně dala lidem,

vše dýchá radostí a pokojem a klidem,

a s čela mizí mrak, jenž usedl tam vážně,

když člověk pomyslil na úrodu a na žně.

Již poslední se vůz a klasem celý zlatý

po návsi otočil a do statku vjel vraty,

a na rtech bujel žert a zveselené hlasy

se nesly vesnicí od zpívající chasy.

A venku ležel žár, v něm s popálenou hlavou

luk stálo stromoví nad dlouhou květnou travou,

že malou pěšinku v ní sotva bylo zříti,

jak tráva ležela, jak přes ni rostlo kvítí.

Tou šlo se ke mlýnu. Jej slyšet bylo zdálí,

jak klape vesele, že nikdy nezahálí,

a jeho klapání a vody šumný příval

na práce velikou a svatou hymnu splýval.

Blíž mlýna nádržka se plná vody leskla,

jak rybník veliká a černého jak ze skla.

Nad zídku schýlena, jíž ohradili tůni,

se Mařka dívala, jak dole na výsluní

se míhá pulců rej, jak znakoplavky vesla

s vírníky závodí. V tom vykřikla a klesla

se zídky do vody, neb hradba z nenadání

se strhla, zvětralá. Leč někdo skočil za ní.

V té chvíli ze mlýna ven chasník vyšel mladý,

a vida těla pád, vzkřik’: „Topí se kdos tady!“

a již byl pod vodou. A než se z mlýna sběhli,

na trávník vynášel již děvče, chladem skřehlý.

„Vždyť přeci nejsem slep,“ děl, „nebo hra v tom běsů,

já hocha padat zřím a děvče z vody nesu,

ne, přec to chlapec byl.“ Tu usmálo se všecko.

On ale křísiti je nechávaje děcko,

zas skočil do vody, však vynořil se s práznem,

„Nic, braši, nenesu, však nejsem přece bláznem!“

„Ba jsi už,“ smáli se, „Bůh ví, co se ti snilo,“

neb dítě probralo se z mdloby už a žilo.

Pan otec v starosti, že klepy se hned melou,

a by je spokojil, dal tůni pustit celou.

Když voda opadla, tu všichni teprv zřeli,

jak leží na dně až, tam v bahně Jakub smělý.

Pan otec se slzou, pryč odháněje mleče,

děl: „Chlapec ubohý, to chytly ho tam křeče!“