Ryba.

V ohromné síni

s četnými okny

ryb nesčíslné

viděl jsem množství

různého tvaru

a velikosti

na dlouhých stolích,

ve velkých džberech,

i na hromadách

bez vody leknout.

Kol lid se tísnil,

kupoval, smlouval,

a prodavači

vážili jenom,

sekali v kusy:

rybový zápach

nesnesitelný

pronikal všecko.

Koupil jsem také –

chvilkový rozmar –

nevelkou rybu,

zmořenou polo

vedrem a žízní.

V spěchu ji nesu

ku břehům moře,

abych jí vrátil

svobodu, volnost.

Když jsem ji vnořil

zlehounka do vln,

ožila hnedle;

poznavši rodný

mateřský živel

z dlaní jak úhoř

vyklouzla hbitě,

zálibně ploutví

do vody tlesknouc –

nezmizela však

v tajemné hloubi:

poblíže břehu

plovala klidně.

Marně jsem volal:

„Rybář tu číhá –

bláhová, utec

na širé moře,

varujíc sestry

před nástrahami

člověka-sobce!“

Snad neslyšela:

držíc se břehu

do nalíčené

zaběhla sítě.

Rybář se směje,

za propitné hned

zpět mi ji dává.

Pouštím ji znova –

Však ona zase

jak zpitomělá

ku břehu plove;

marně ji plaším

kaménkem drobným,

bojí se velké

hluboké vody,

zbaběle spějíc

v otrocké jařmo. –

I mrštím rybou

na širé moře

daleko do vln,

a odcházeje

neohlédám se...

Nechci zas vidět

zbabělý její

ku břehu návrat...