Ryba

Chytil jsem rybu. V objetí ruky

vzpíná se, dusí v objetí žhavém.

O šupin stříbro nebeské luky

křesají blesky na jasu plavém,

jenž pojí zemi s oblohou vroucí,

kde slunce klenbu blankytnou sžehá.

Ty, rybo lesklá, ty, rybo mroucí,

studených hlubin u tebe něha!

Stříbrný svědku pohádky vodní,

divoké řeky obyvateli,

táž jsme přec hmota, bratři jsme rodní!

Silnější já jen, krutý a smělý,

šeru jsem vzal tě zelenavému,

ze stínů rdestů kamenné skrýši.

Pro radost srdci zpohanštělému

svírám tě krutě, zdvihám tě k výši.

Zahyneš, lekneš, hozena na zem,

na půdě horké zadusíš se, hle!

Anebo tebou mrštím tu rázem

do trávy sluncem srpnovým sžehlé.

Vzpínáš se, záříš; krůpěje kanou

zpět v řeku divou, v proud sladce jasný...

– – Eh, běž! Leť vodou rozezpívanou!

Život je přece příšerně krásný!