RYBÁK.

Uprostřed řeky do siných vod

rybák své veslo hluboko vbod,

lichotně ke člunu vlnky se trou

laškovnou veselou hrou.

(A sykot a šplichot a šumot jich

zněl jako rusalek tlumený smích.)

Nachýlen přes okraj lodičky,

rybák se zahleděl mladičký,

jak vlna s vlnou se stíhá,

loďka se houpá a kloní a zdvíhá –

co se tam v hlubinách míhá?

Jako by sněžný a veliký květ

viděl tam u dna se po proudu chvět.

Sklonil se přes okraj až k vodě samé –

zrak-li ho klame?

To není bílý květ, dívčí to tělo

na dně se písčitém zabělelo –

černý vlas po proudu rozplývá se,

hedvábné paže se pozvedly výš,

a náhle v mámivé zářící kráse

rusalka vyplula nad vodu již.

Prstéčky průhledné loďky se chytly,

šelmovské oči jen úsměvem svitly,

zašplichla voda a před rybákem

sladké rty zaplály planým mákem:

„Rybáče, dobrý den!“

Ústa jen otevřel a oči vyvalil.

Smála se, kývala. Zavrtěl hlavou,

(tenhleten rybák můj rozumný byl!)

řekl jí: „Jdi! Já vím, ty jsi tou pravou!

Ty bys mne, má milá, znenáhla

na dno až pod vodu přitáhla,

a vlny, které se pod loďkou valí,

jistě by k smrti mne ulehtaly.

Však já mám rozum, víš! Třeba byl mlád,

třeba bych objal a zlíbal tě rád,

ať sebe svůdněji v proudu se viješ,

celým tím kouzlem mne neopiješ!“

A před ním ve třpytné mámivé kráse

rusalka na vlnách pohoupává se,

prstéčky člunu se chytají jen,

směje se: „Rybáče, dobrý den!“

Vzal veslo a krutě jí, žel!

průsvitné prstéčky přerážel.

Hledla naň, bolestí zbledla a vzkřikla,

po proudu mrskla se, až pěna stříkla.

A stopy nezbylo uprostřed pěn

po zjevu spanilém ani.

Rybák si povídal zamyšlen:

„Oh, rozum! Člověk má rozum mít jen!“ –

A pak? Pak skočil tam do proudu za ní.