Rybákova dcera.

V hluboké tůni odpočívá

ta perla, jejíž lesk už zhas’;

ji ze sna budit přicházívá

šedého otce smutný hlas. –

On tamo přicházívá k moři,

kde hrobka její studená;

a volá, touží v žalu, hoři:

„Kde jsi, má dcero milená?“

A ticho vůkol. – Ve hladině

zřít mrtvý obraz anděla,

jejž luna v roucho ve stříbrné

a voda v perle oděla.

A k prsoum jako strážná máti

ji tiskne vlna studená,

a starci jenom slova vrátí

v ohlasu: „Dcero milená.“