Rybákovo přání.

„Osamělý sedím tady na výšině,

Jako hladový krahujec na pustině.

Nade mnou se temně klene noční šero,

A tam v dolci květném klidně spí jezero.

Jezerními vlnami se hvězdy brodí,

Družný měsíček je v kolo doprovodí.

V dáli doubrava se chvěje v divém vděku,

Z lůna svého proudem chrlí šumnou řeku.

Démon noci lká, veřeje hrobů chřestí,

Tajemný půlnoční čas svůj příchod věstí. –

Až se naplní života mého měra,

Uvrhněte mrtvolu mou do jezera.

Sladce bude se to spáti v vodním stanu,

S rybičkami obcovati nepřestanu.

Bílá pěna košili mi utká hrobní,

Prostou rakev poskytne mi písek drobný.

Vínek Rusalky mi uvijí z korálů,

Hedvábnou tkanici z vodního křišťálu.

Na podušce z vodních květin budu spáti,

Hrobní plamen nahradí mi kapr zlatý.

Hranu mi jezerní ptákové zazvoní,

Žvavé vlny slzami můj hrob poroní.

A když večernice na obloze zplane,

Tu vždy stín můj z jezerní ložnice vstane.

Drahé domovině bude písně pěti,

Zprávy z rajských končin rodným vyprávěti.

Bude s ozvěnou v propastech hovor vésti

O pozemské slasti, o pozemském štěstí!“ –

Věje vlažný vánek, posupně zašumí

Jezerní hloub – opět všeliký hlas tlumí.