RYBÁŘ A VÍLA

Na vlnách jezera zmítá se člun,

v plachtu mu vichr duje –

to mladý rybář do dáli

za nevěstou svou pluje.

Za pannou, jako z růže květ,

veze jí prsten zlatý.

Tu z kypících se noří vln

zjev luzné vodní ženy,

vlas rusý travou má propleten,

tělo jak z vodní pěny –

zrak tajemný má hlubin čar,

hlas jako šepot sítí.

„Stav, rybáři můj, stav svůj člun

a se mnou pojď si hráti,

jezerní král je otcem mým,

má z perel háv moje máti –

mé sestry nosí roucha z mlh

a k zlatým harfám pějí!

„Stav, rybaři můj, stav svůj člun,

pojď ve vodní říš moji,

mám skvoucí zámek tam z křišťálu,

na zlaté skále stojí –

Tam smíš mě líbat, se mnou hrát

a slavit lásky hody!“

„Já nemohu svůj stavět člun,

ni slavit lásky hody,

za nevěstou svou do dáli

přes širé pluji vody –

Za pannou, jako z růže květ,

vezu jí prsten zlatý.“

Tu s hukotem se vody vzdmou

a rybář hrůzou siný,

a vlna s pěnou jako sníh

smete ho do hlubiny –

a jak hvězda mu nad hlavou

blýskne se prsten zlatý – –

V ráz vichr se tiší a v šepotu

za vlnou vlna splývá,

a z hlubin jak když k struně harf

zpěv tklivý pozaznívá – –

A v svitu luny pustý člun

po širých vodách bloudí...