Rybář.

Za ticha noci, měsíce svitu

rybáři stahují sítě,

napjali paže, vytáhli z vody

s kamenem na krku – dítě.

„Takové matce nematce sluší,“

otec děl k synovi, klna,

„aby jí písek zavalil oči,

dravá ji shltila vlna.“

Rybářův synek zachmuřil čelo,

ve tváři úděsem zbledl,

na dítě vzhlédnuv tázavým okem,

do loďky ku druhým sedl.

Rozhodil k lovu podruhé sítě.

Na vodě cosi se bělá,

po vodě pluje zdlouhavě blíže

mrtvola dívčího těla.

Přes okraj loďky pohleděl starý:

„Za děckem stonulas v proudu...

Bůh buď tvé hříšné milostiv duši

na přísném posmrtném soudu.

Kdo však tě v hoře uvrhl také,

uvisni na první sněti!

Nebo snad ještě za dnešní noci

mrtvolu chytíme třetí?...“

Vytáhli dívku nešťastnou v loďku,

ku břehu složit ji míří,

mladému v duši rybáři náhle

zlověstná bouře se víří.

Bylo už k ránu, přistali k břehu,

k rychtáři bez druha spějí.

Než přišli zpátky, pod jeho tělem

osiky větve se chvějí.