Rybář

Rybář si zpívá a háže síť, trala, trala,

kouzelná rybko, chyť se chyť, trala, trala.

Je mlád, má úsměv v tváři,

je širé moře a vlny září.

Jde čeřen prohlížet za luny svitu

a sní, že mořskou pannu uvidí tu.

Naslouchá, co to v dálce zpívá,

ozvěnou srdce rozechvívá:

„Přijď, mořská panno krásná, přijď,

má touha moře je, mé náručí je síť.

Plá slunce na vlnách, když utonulo v moři,

to láska krvácí, jež na dně srdce hoří.“

Jde rybář k moři zas a do vln sítě háže.

Má doma ženu a děti dvé, to k péči o chléb váže.

„Pane, dej, abych ulovil, co nám všem na chléb stačí.

Smutno, když žena nezpívá a děti hladem pláčí.“

Člun na hlubinu zaváží, temnou jak lidské hoře.

Do černých stínů odráží a čeřen spouští v moře.

BÓje se houpá na vlnách a světlem ryby loudí,

hned vzhůru jde, hned mizí v tmách. Na břehu rybář bloudí.

„Na vlnách bÓje srdce mé, hned rozkvétá, hned hasne,

spoutáno touží bez mezí po širé dálce krásné.

Po nebi černé mraky jdou o závod s větru lkáním,

kdo moři a větru srdce dal, do smrti touží za ním.“

Rybář jde k moři shrben a sám, trala, trala.

„Pro koho ryby lovit mám, trala, trala.“

Má krok již vratký a vlas má šedý,

a rýhy ve tváři jak bouří sledy.

„Je prázdna chata má, je pusta dnes i včera.

Má žena mrtva je, syn v dálce, vdána dcera.“

Naslouchá, co to v dálce zpívá –

na širém moři člun se kývá:

„Pojď, muži znavený, a ruky mé se chyť,

já Rybář jsem a věčný mír dá tobě moje síť.“

A píseň zní, člun v dálku splývá,

až siný měsíc zazáří

ve tvář mrtvému rybáři.