RYBÁŘI

Rybáři nad vlnami schýlení

k svým prázdným sítím, ke snům nezvěstným,

jim v duši straší vzlykot tulení,

ryb mlčení a dálných břehů dým.

Soumraky zlaté do vln padají,

horečky třeští v srdích zlomených,

a vítr zpívá sloky o ráji,

o ráji zpívá – věčný, sladký hřích.

Labuti vzlétly jako oblaka

bludná a snivá. Sedí rybáři

a přemýšlejí. Nic jich nezláká,

než moře ohromné, když zazáří.

A sítě trhají se, zmítá člun,

a moře plné stříbra šupin ryb

zděšených světélkuje v píseň strun

měsíčných: „Návrat v štěstí slib mi, slib!“

Je prostor záhadný a plný hvězd,

rybáři sedí pokorni jak dřív.

Co potká je? Snad odměna neb trest,

nenávist modrých vln neb jakýs div.

Domov a moře: Ráj je obojí

rybářů snivých, ale veslo ne,

ni plachta, stožár – nespojí

domova s mořem – –: člun dnes utone...

Utone: lodí mrtvých průvody

se zjevují – zlá věštba... Smrti Stín

v cár němé plachty oděn nad vody

se sklání, pátravě zří do hlubin.

Podmořských nestvůr v děsném mumraji

tam vidí, pošklebek zlý na tváři:

sní na dně v troskách lodi o Ráji,

sní o Ráji nešťastní rybáři!