Rybáři.

Jak prostá krajina a milá přec!

jí středem široká se vlní řeka,

v dál modré hory sedly u věnec,

blíž olšemi a buky oko těká,

kde bleskem sžehlou pne dub starý plec,

čáp zamyšlen na jedné noze čeká;

vír komárů a much se vzduchem honí,

pták zpívá stranou plané na jabloni,

pod kterou v řeku luční potok vtéká.

Kde hoří pryskyřník a blatucha

a voní planý balšám, do žebříčku

si sedli, divná jara předtucha

je vedla sem, či Amor zatáh’ kličku?

Hoch šepce dívce něco do ucha,

jí k zardělému uklání se líčku,

a nežli ona zvedne krásnou hlavu,

on po udici rychle sáhne v trávu,

chce ryby, srdce chytat v sladkou hříčku.

Dvě děti jsou to; kadeř bohatá

mu splývá do hnědých a zdravých tváří,

jí sotva klíčí ňader poupata

pod živůtkem, však oko, to juž září!

On rozpustilý, ona dojatá,

ó poetické nejkrásnější stáří!

proud omývá jich obou nohy bosy,

van květy střásá na ně plné rosy;

on žertuje a rybolov si maří.

A v shluku, jednotlivě táhnou ryby

pod průzračnou vln křišťálovou hlatí.

Teď bere jedna, sotva že se chybí,

však v tom se ona začne hlučně smáti.

Proč, neví sama, jemu se to líbí

a udice zas pod vodou se klátí,

teď bere jí, v rozhodném okamžení

on schýlí se k ní, dá jí políbení,

a v tom juž vidí rybku dál se hnáti.

Jak zlatých peněz nasypal by v hloub,

tak šupiny ryb svítí se tam dole,

tam slunce záře kreslí světla sloup,

tam paprsků pár usedlo si v kole,

a naproti, kam stoický čáp stoup’,

pod skokem žáby zachvěly se holé

třtin trsy, voda šplouchla, až se lekli,

až udice jim na stranu se smekly;

jest láska špatný kantor! V její škole

lze chytat jiné zlaté kapříky,

tož pohledy, jež sálají a nyjí,

však pozor kousavé dát na štiky

zlých řečí lidských, které bodnou zmijí!

Ó drahé děti, rybář veliký

zde láska jesti s mládí poesií

a naše srdce jsou ty zlaté rybky –

ty počkají a neprchnou jak šipky,

když rozkoše v síť chycené výš bijí!