Rybářka.

Když ponejprv ji spatřil jsem –

na moře stála břehu –

zrak užaslý tu na ní tkvěl,

neb nikdy před tím neviděl

jsem taký půvab, něhu!

Vlas bohatý jí hedvábím

na úběl ramen splýval

a svůdných líček hebký sníh

v dne zlatých tonul polibcích

sám jemný světla příval.

Jí blaho zjevem vanulo,

pel mladosti kryl čílko

nevinné, božské krásy dar

objímal vnad těch luzný tvar,

andělsky útlé tílko...

Ó byla krásná! V modro kams,

kde obzor mořské dáli

se ztrácel širých ve vodách,

zrak její zbloudil jako v snách

a líčkem růže vzplály.

Tam dlouho, dlouho hleděla,

jak vidin spjata sítí,

nehnutě, v jediný kýs bod –

já žasnul, jak se azur vod

v těch očí hloubi nítí!

Tam dlouho, dlouho hleděla,

van tichý hrál jí vlasem,

ten zrak že s modrem obzoru

se v němém chvěje hovoru,

tak zdálo se mi časem.

Tam dlouho, dlouho hleděla

pohledem zvláštním, tklivým –

jak zřít by toužíc dálný břeh –

Cos ňadrem hnulo – jako vzdech,

třpyt slzy zrakem snivým.

Já opojen jsem na ni zřel,

já zbožňoval tu děvu –

a stále vřelej’, stále víc! – –

Mně hvězdou žití ona vstříc

v svém vzešla jasném zjevu!

Ba – žití hvězdou! Miloval

jsem poupátko to skromné –

ač rozum chladný jen mi děl,

bych raděj’ navždy zapoměl,

co – ztraceno je pro mne!

Ač jsem se bránil, zapíral,

že marnou lásku vězní

má duše, – v hloubi zas a zas

mi šeptal tajný, vroucí hlas:

„Ach, nelze ti žít bez ní!“ –

To prudká vášeň závratná

mě zcela uchvátila,

já bránil se, již marně však –

mé srdce vznítil onen zrak,

v ně touha jím se vryla! –

Pak zmizela v klín šedých skal

kdes mořském na pobřeží,

já strnulý sám tady stál,

zrak v neurčito upřen v dál –

jak Sfinx, jež hroby střeží –

Až posléz v sklonku toho dne,

když stín se zdloužil stromů,

když v kraj se šerem plížil sen –

i já se plížil, poraněn

a spoután láskou, domů.

Hoj, veselost a ples a rej,

zní hudba vstříc mi z vísky.

To rybáři – co slaví as?

Mně v ňadrech teskný praví hlas,

že zármutek mi blízký – –

Krok šinu v před a tajím dech –

hlas žen mi srdce svírá,

ač sotva vím, již tuším snad,

proč v hruď mou náhle smutek pad’,

proč slza v zrak se vtírá.

Vždyť zaslech’ jsem, ach, vím již, vím –

to ve vsi svatbu strojí,

vím také čí – tak zpola jen,

však dosti vím, to není sen,

duch domyslit se bojí! – –

Co takto dumám, k vísce již

jsem dospěl, před hospodu,

tam plno známých, přátel mých,

tam samý fábor, ples a smích –

vše blahou hlásá shodu.

Ruch vládne čilým zástupem,

dav hochů, dívek, dětí –

tu rybáři, tam ženy zas,

vše vystrojeno v příští kvas

i k tance započetí.

Hned v kruh ti švarní rybáři

svůj veseli mne jali,

že musím u nich zůstat dnes –

a v hospodu a v rej a ples

mne důrazně též zvali.

Já marně prosil, zpouzel se,

až podlehl jsem, tíží

byv překonán jich důvodů –

V tom hle, již z dáli v průvodu

se k vísce svatba blíží!

„Z kostela jsou tu!“ slyšet křik,

dav jásá, mládež jará

jim bouřné chystá přijetí –

mou hrudí v teskném napjetí

bol prudký vznícen hárá.

Jak ve snu v příští okamžik

nevěstu uzřím bledou –

ji s jásotem hned v hospodu

ve hlučném, pestrém průvodu

i s ženichem si vedou – –

Tak podruhé ji spatřil jsem,

ne dívku již, však ženu –

zrak užaslý tu na ní tkvěl,

já dumal, snil a přemýšlel –

zda někdy zapomenu!

Vlas vínkem zdoben routovým

po bílém šatu splýval,

tvář sličnou závoj – padlý sníh

v paprsků zlatu slunečních

jak jemná mlha skrýval.

Zjev její lepý, vznešený –

v něm kouzlo spalo tklivé –

mne mocně pohnul, tona v snech

já tajil v prsou ston a vzdech

a lkání žalostivé – –

Ó byla krásná! Její zrak

tkvěl nyní upřen k zemi,

mně perlami on zdál se skvít,

ba věru, zrosen zdál se být

mi slzí krůpějemi!

Snad plakala? – Proč, nevím sám,

to nikdy nezvěděla

má duše, vím jen, že mi ples

té svatby smutkem v prsa kles’,

v skráň mou se duma schvěla.

A po třetí ji spatřil jsem –

již zašli snové vnadní –

Ó tenkrát duši v prsou rval

mi nejkrutěji trpký žal,

já téměř zoufal nad ní!

Tak bledá, krásná, vznešená –

táž smavá tvář i rysy –

sníh skrání skvěle bělostný,

rtů poupě – úsměv milostný,

vše, jak jsem poznal kdysi.

Však přece ne! Ó žel, tu tvář

já viděl sličnou, vnadnou,

týž čela úběl, měkký vlas,

touž hlavu drahou, plnou krás,

teď – nehnutou a chladnou!

Kol rakve svíce plály v síň

tak tichou, stmělou, smutnou,

tam plno nářku přátel mých

a plno slz všech ve očích – –

Žal zdrtil hruď mou rmutnou.

Byl pohřeb. Truchle z vísky v dál

se zvonku neslo lkání;

ten tklivý zvuk jak v moře leh’,

hned moře ztichlo, dlelo v snech

a v němém zadumání –

Tam v dáli, s modrem obzoru

kde azur vln se snoubí,

tam touha mnohá spala kdes,

kam dívky něžný zrak se nes’,

kam vzdech lét’ ňader hloubí!

Tam cosi lkalo v jejích snech,

když v dálku druhdy zřela,

já cítil dnes to kouzlo plát

v své duši, z hlubin moře lkát:

„Žel, na vždy oněměla!“ – –

A v bolu stanul pohroužen

můj duch na břehu moře,

pak vzchopiv se, tu smutnou báj

své lásky nes’ já v cizí kraj,

s ní žal svůj a své hoře...