Rybářka.

Když zář tkví po rybníku nepohnutém,

jak víla, v člunku, s chvějným v ručce prutem,

vždy toužně těšívá se na tu hru,

až rybku polapí v svém žertu krutém

a nazpět v tůň ji hodí z rozmaru.

Jsouc dětsky nestálá i skotačivá,

za chvíli znavena se tiše dívá

v lesk vody, jenž je šerem dubů mdlý,

jak obraz její krásy v hloubku splývá

a v šatě plaveckém se zrcadlí...

Zda tuší, že dnů kdysi vzejde řada,

kdy při milostných pletkách kouzel vnada

všem srdcím bude léčkou v její hru?

Až zraní je, pak za chvíli zas ráda

v tůň zoufalství je vrhne z rozmaru.