RYBÍZ

Až ta nedovtipná očka prokouknou naven,

zajiskří se v prostořekých hroznech rybízů,

a brčálová zahradních dvířek (zhurta vyražených)

splyne s plecatou vandrovní chutí, ach, s tím nenasytou,

v kostrbatou sloku tulácké chůze, která má barvu

deváté ranní.

Až se jejich zamčená očka vyvalí následkem rámusení

mladičkých zahradníků, hrajících za zídkou v míč,

ráznými hrozny rybízů šlehne to šťavou

zpěvnou co krev, tak snadnou však, jako chutná

citron, když udělal radost bělostným zubům gólmana,

kteréžto trnou, a jsou jako vlčáci.

Ale až ospalá růžová očka zase se zavřou,

protože poledne dvanáct vmetlo v ně písečných zrn,

smrskne se kotouč sloky na matnou rýžku

(jak svět v očích předoucích kocourů),

útěžek zrání zakalí nesmírnou zář ranní nejistoty,

zmoudřelý křík ten splihne jak vyčichlé whisky,

a my už jen zkyslé bubliny sodovky budeme čít

a usedlé odpoledne, v trepkách, jak neutrum verba.

Všechno však ještě lze napravit, dokud ta věž,

která nás vidí svou bání dužnatě cibulovou,

nevyřkla ještě ortel nad tímto dnem,

a zatím co bodrost počinku dalekou ještě cestu

vážit má k ústím touhy, skropme ji koráby,

chlubným jichž nákladem zhašená bolest, a víra,

jíž spila se mrouc.