Rybník.

Jak mělký rybník, kalných vod

je mnohé místo v jihu,

v něm líně tuční kapří rod,

hrd na břicho a tíhu.

Ať hodíš v kapry kamenem,

ať vzácné knihy skvostem,

když buchta není, stejno všem,

a sotva že hnou chvostem.

Hřbet povážlivě vyklenut,

a bez lesku jsou oči,

jen v bahnitý se někdy rmut

buď ten neb onen stočí.

I vábím kapry švarnou hrou

a vyzývám je k skoku,

leč jenom huby otevrou

a čumí na mne z moku.

„Nač otvíráte huby jen,

radš otevřete hlavy!“

To uslyšet, hned ten i ten

zpět do bahna se plaví.

Kéž v štiku změní se můj měch,

jejž paže k ňadru tulí,

v tlum vrhnul bych jej kaprů těch,

by lenoši se hnuli.

Však běda, nejsou, jak bych žďál,

mé dudy štikou hrubou,

a kapři hloupě čumí dál

vždy s otevřenou hubou.